Archiv rubriky: My life

Ze života blogera: (ne)povedené eventy

Blog neruším, jen jsem skutečně přecenila časové možnosti různých tvůrčích činností. :-) V první řadě cítím potřebu vám z celého srdce poděkovat za vaše překrásné komentáře a zprávy. Virtuálně vás všechny objímám. :-) Nakoplo mě i to, že mám díky lidem kolem mě, rodině a skvělým přátelům, ohromný pocit vděčnosti a nadšení. Ráda se s vámi o konkrétní myšlenky ještě na blogu podělím, protože evidentně si tyto články získaly své čtenáře.

Teď využiju toho, že mám v paměti uložených několik bezva eventů, kam bych vás alespoň prostřednictvím tohoto postu ráda vzala s sebou. Jde převážně o pracovní/blogerské události, ze kterých mám nějaký materiál ve formě fotek a o kterých jsem se vám za poslední dobu chtěla už párkrát zmínit a jejich pořadatelům a zúčastněným tak zároveň poděkovat za super čas, který jsme spolu strávili.

Pár odstrašujících případů z edice „Reálně se stává“:
Ještě na začátek taková poznámka. Když jsem si to zpětně procházela, uvědomila jsem si, že mezi těmi oblíbenými eventy jsou hlavně ty, které se velmi liší od těch ostatních tím, že nepřijdete jen někam, kde dostanete spoustu textu do jedné, kafe do druhé ruky a teď se někam kliďte. Ani na jednom není nic špatného, jde spíš o to podání. Pokud s někým chcete něco probrat, nikdo vám přece nebrání to pojmout trochu kreativněji, případně osobněji a bez akcentu na formality. Tím spíš pokud jde o akci v menším počtu lidí.

Samozřejmě záleží na samotných lidech, neboť i sebezábavnější program dokáže zkazit uspěchaný a trochu agresivní tón člověka, který vám na stůl přihodí hned smlouvu a spoustu tvrdohlavých podmínek pomalu místo pozdravu. :-) Jojo, i to se děje. Po čemž samozřejmě tak trochu toužíte, aby k dalšímu setkání už raději nedošlo.

Domluvit všem prospěšnou spolupráci je super, ale samotní lidé jsou pro mě zkrátka důležitější.

Tak to prostě mám a jsem ráda, že i v této čím dál víc neosobnější sféře je možné najít příklady toho, že setkání nejsou zas taková věda. Když se s vámi vidím, zajímá mě, co baví vás, jestli jsme v něčem na podobné vlně a podobně. Prostě se k sobě navzájem chovat jako normální slušní lidé. Koneckonců nám to taky usnadní komunikaci při vymýšlení konkrétní formy naší spolupráce. A to ať už zastupujete značku, nebo jste jeden z pozvaných.

Co tedy pomůže zanechat v lidech na akci dobrý pocit?
Je to na první pohled opravdu banální, ale věci jako úsměv nebo třeba jen zajít v průběhu akce ke každé skupince lidí (a obzvlášť méně extrovertním jedincům), bohatě stačí k tomu, abyste vytvořili příjemnou atmosféru a nestavěli nikoho do nekomfortní pozice – platí to opět jak pro organizátory, tak i pro pozvané. Pamatujte, že neexistuje něco, jako „uzavřené skupinky“, that’s simply not cool. Pokud máte jako organizátor na srdci nějaké méně příjemné záležitosti, taktně na to upozorněte a zmiňte, že byste rádi v dohledné době tyto body společně probrali. Není nic horšího, než když od milého úsměvu přejdete na chrlení zákazů a povinností a pozvaný na vás zůstane civět se zděšením v očích. O takových eventech pochopitelně nemám ani chuť se zmiňovat a takové tu mezi těmi dnešními rozhodně nenajdete. :-)

bloggerský event, bloggeři, české blogerky, spolupráce, kosmetická značka, uvedení nové řady, PR, promo fotky, citylife detox, fotogenická lokace, praha, artiséme, bluegekko

event, food post, food blog, catering, detoxikační menu, zdravé recepty, blogerský event

A tady už je konečně něco z těch setkání, která jsem si moc užila a u nichž bych si přála, abyste byli taky:

„One-woman show“ projekce u mě doma:-)

Začnu jednou z nejčerstvějších akcí, kterou jsem si fakt užila z pozice „organizátora-filmmakera“. :D  Šlo o projekci mých dvou nedávných mini-filmových počinů. Taková dost one-woman show, proto jsem ji tak zde i otitulovala. Pozvala jsem své přátele, mezi nimiž byly samozřejmě i hvězdy promítaných filmů. :-) Mezi pozvanými budete možná znát tady na blogu zmiňovanou Vierku, která se však bohužel nakonec nemohla příliš zdržet, ale nechyběly třeba ani mé dvě nejlepší kámošky z gymplu, které dokonce dorazily až z Brna! Převelice jim děkuji, že vážily takovou cestu a strávily se mnou tak kouzelný čas! Bylo to dost last-minute, ale stálo to za to. Během promítání i po něm jsme měli stoly plné šmakůvek z bývalých zemí SSSR :-) skvěle si popovídali, mohli se potrhat smíchy u tematicky laděné hry s využitím našich skrytých uměleckých talentů a u videí, která jsme pak už spíše z ospalosti nechali běžet na plátně, zatímco jsme ujídali zbylé „pelmeni“ a „vareniky“. :D Dostávala jsem od mých přátel pak ještě několik dní super feedback a zprávy, že se rádi navzájem s ostatními poznali. Moc mě zahřálo u srdce, že si v průběhu večera sedli, i přesto, že na první pohled by se mohlo zdát, že každý z nich je úplně jiný člověk. A skutečně je… ovšem to, co spojuje, je uvnitř – to něco, co je očima zkrátka nerozeznatelné. :-) Na foto se můžete zatím podívat v tomto instagramovém příspěvku.

Cestovatelský worskshop s Ivou Baltaretu:

bloggers event, foto na samospoušť

kreativní workshop, vyřezávání, cestování, blogeři

Velké díky Ivče za příjemný večer, který se nesl v duchu zážitků a tipů z cestování, šmakůvek, trochy svařáčku, čaje a hlavně kreativity mimo monitor. :) Zavzpomínala jsem na některé z mých oblíbených hodin výtvarky. Aaa, to byly tak pohodové (a mnohdy prokecané) hodiny! S blogery jsme se sdíleli se zážitky ze svých cest a řeknu vám, že některé nápady se mi fakt usadily v hlavě a minimálně po škole jich pár musím vyzkoušet! Máte nějakou cestu, která se vám fakt vryla do paměti?

Korálky.cz – valentýnský workshop:

Korálky.cz, kreativní workshop, výroba korálků, bloggerský event, událost pro blogerky

bloggers friends, vierka, kesulatko, mynewbeautybook, korálky.cz, focení postu na instagram, behind the scenes

S Vierkou, které tímto děkuji, a blogerkami jsme měly příležitost strávit super ráno a tvořit z kvalitního sortimentu eshopu Korálky.cz. Holky z Korálků si dávají obecně s výběrem dost záležet a poznat je bylo opravdu potěšení. V některých chvílích jsem se přenesla do dob úporného dětského soustředění při takové precizní tvorbě. Bavily vás ve škole pracovní činnosti? Mě upřímně ty školní příliš netankovaly a raději jsem zkoušela tvořit doma (nejlépe s pomocí maminky, samozřejmě, jelikož já na to nikdy nebyla zrovna učiněný talent :-)).

Keramický workshop – Indulona:

kreativní workshop, práce s keramikou, keramika, keramická mísa, glazurování, indulona, česká kosmetická značka, péče o tělo, péče o pokožku, malování

kreativní workshop, indulona, česká kosmetická značka, péče o tělo, péče o pokožku, 10 let, výročí, produktové řady, interiér, výzdoba, blue gekko
Více najdete v tomto instagramovém postu.

Další inspirací pro kreativní workshop může být určitě Indulona ve spolupráci s @Ema_mamisu. Pracovali jsme tam s keramikou, mohli na některých předpřipravených předmětech už i glazurovat a po tom všem samozřejmě ruce hydratovat některým z výrobků, které vidíte na fotce. Věděli jste, že krému značky Indulona se říkalo v 50. letech díky svým pozoruhodným účinkům také „zázračný“? Moc děkuji Lence, Lindě a jejich kolegyňkám z bluegekko za super organizaci a nápady i u dalších akcí! Holky si vždy se vším moc hezky poradí!

Office jóga a představení řady Citylife Detox – Astrid:

astrid, uvedení nové řady, originální téma workshopu, citylife detox, praha, prague, detoxikace, péče o pokožku, kosmetika, beauty blogger, blogerský event, moderátor, jitka nováčková, host, lektorka office jógy, zelená řada
Více najdete v tomto instagramovém příspěvku.

Organizátorkám opět tleskám, velmi příjemná akce. O nově uvedené řadě CITYLIFE DETOX se na blogu chci ještě rozhodně zmínit, protože mi velmi sedla. Co se týče samotného eventu, to byla prostě kouzelná souhra barev a aktivit. Představení řady se konalo v centru Prahy, v snových prostorách Artiséme. Po představení a super tipech na jarní detox jsme si dali (kromě lahůdek z tematicky laděného cateringu) i pár minut office jógy se zkušenou lektorkou a pěkně se tak v pracovním týdnu uvolnili. Super cviky byly jak na záda, tak třeba i na unavené oči. Uviděla jsem se konečně naživo i s milými tvářemi, se kterými jsme se do té doby znaly jenom z blogu, takže dopoledne na jedničku!

Nahrávání ve studiu s Bohdanem Tůmou

Bohdan Tůma, nahrávání zvuku, voiceover, nahrávací studio, dabing, alzatech, alzatube, alzák, eric cartman
Další fotku a popis najdete zde.

Toto setkání sem nakonec taky zařadím, přestože nešlo o nijak oficiálně organizovaný event. Nesmí tu však chybět, protože je součástí toho, o co se dělím veřejně (tedy primárně o produkci videí na Alzí socky). :-) S několika mými kolegy, kteří točí pro náš geekovský tech kanál jsme využili příležitosti a vyrazili za samotným hlasem Alzáka nebo třeba Erica Cartmana. Bohdan Tůma nám v naší prosbě o chvíli mentoringu vyšel vstříc a nasbírali jsme po nahrávání pro reklamy spoustu užitečných tipů. Podělili jsme se také o některé z našich zkušeností a zjistili, na co se můžeme víc zaměřit a co můžeme začít praktikovat hned teď. Bohdan nám dokonce nabídl, abychom se znovu přišli podívat, tentokrát však do jiného studia na dabing seriálu. Za tyto zkušenosti a rady jsme moc vděční a věříme, že nám pomohou posouvat se v naší tvorbě dál.

Všem organizátorům i zúčastněným ještě jednou moc děkuji za super chvíle, které jsme společně mohli trávit! Které z (blogger) eventů vás zaujaly v poslední době nejvíc? Inspirovaly vás některé ze zde zmíněných aktivit?

Mějte krásný víkend a odpočiňte si!

FacebookGoogle PlusInstagramYouTubeBloglovin'

(Pokračování textu…)

Novoroční předmlčení

Občas se zdá, že ten opravdový život každou chvíli začne. Nezdá se vám však, že vždycky je na cestě nějaký problém, jedna nedořešená otázka, jedna rozdělaná věc, kterou musíte nejdřív dokončit? A pokud jste k sobě upřímní, zjistíte, že tyto věci neberou konce. Je to ale špatně, že tu jsou? To bych netvrdila. Je to fakt, to je život.

Vždycky tu bude něco, díky čemu můžeme pochopit, že hledat tu správnou cestu a na něco čekat prostě nemá smysl. Možná někdy zbytečně hledáme nějakou cestu a neužíváme si tu, na které právě jsme. Když si přestáváme vážit jednotlivých momentů, začínáme čekat. Čekat na to, až dokončíme školu, až shodíme těch pár kilo, až si najdeme práci, až se s někým uvidíme, až bude vhodná příležitost, až budeme mít děti, až začne léto nebo zima. Čekáme na další pátek nebo na Nový rok… Štěstí je cesta a ne osud. I to je o postoji.

lolajukelson, lola-j, christmas lights, magical city, prague, winter portrait, photography trick, lightschain, pavlenki hat, wool, czech blogger, česká blogerka
Mrkněte na instagram na více fotek.

Kolikrát si sami na něco stěžujeme nebo slyšíme, jak to dělají jiní. A v mnohých případech skutečně nemůžeme danou situaci změnit. Ale zatím jsem nenarazila na to, aby mi někdo nedal za pravdu, že může změnit svůj postoj k oné situaci. To se dá aplikovat na cokoliv, co právě děláte. Na vaši práci, školu, vztahy s lidmi a tak dále.

Abyste to skutečně dokázali, musíte víc žít v přítomnosti. Pravda totiž je, že nejlepší chvíle na to, abyste se cítili být šťastní, neexistuje. Když ne teď, tak kdy?

Řekla bych, že je to velmi příhodné téma, když jsem ještě na sklonku roku stihla po drobné odmlce přidat další článek na blog. :-) O poznatky z pár zajímavých cest, studijního, pracovního a sociálního kolotoče se s vámi zřejmě stihnu podělit až v dalším roce. Teď jsem jen cítila potřebu se rychle vypsat v souvislosti s šílenstvím kolem konce roku. Jsem z jedné strany zahlcená posedlostí těch, kteří čekají od dalšího dne zázračné změny a z druhé strany cítím, že na mě dopadla kapka melancholie.

Jak vypadá kapka melancholie:
Koukám na všechny a všechno kolem a tiše přemýšlím. O svých sourozencích a rodičích. O zdraví, které je křehké. O tajemstvích, která zanechávají hořkou pachuť. O momentech, které mě ovlivnily. O lidech, které jsem poznala. O věcech, které bych ze sebe ráda vylila v mnohem konkrétnější formě. O jednom velmi dlouhém e-mailu, na který se zdráhám odpovědět. O 82leté osamocené babičce Zdeňce z jednoho pražského domova pro seniory, kterou jsem poznala díky své kamarádce. O svých kamarádech, kteří jsou daleko. O samotě. O vděčnosti. O radosti. O únavě. O kreativitě…

Abych vás uvedla do obrazu, popíjím právě čaj (co jiného), zleva na mě skrz okenní tabule blikají světélka města, zprava pozoruji část rodiny, jak posedává u krbu. Já sedím někde uprostřed, kde jsem si ukradla kousek ticha a samoty. Prodírám se ve své hlavě týdny a měsíci zpátky (což moc často v takovém měřítku nedělám) a docházím stále ke stejné otázce. Proč na něco pořád čekáme?

Já sama vím, že nemůžu vystát, když někdo jen mluví o tom, co chce/potřebuje udělat. S jistotou (a trochou skromnosti v úsměvu, který se mi teď s povzdechem objevil na rtech) můžu prohlásit, že to občas ženu do opačného extrému, kdy spíš méně mluvím a okamžitě na to šlápnu. V jistém ohledu je to taky problém. Uzavírám se tak, nechávám se pohltit neustálými myšlenkami na budoucnost a beru spoustu věcí někdy trochu vážněji, než bych zrovna musela. Takto jasně jsem to uviděla až nedávno. Ale to je na jiný článek.:-)

Někdo se bojí, co další rok přinese. Vždyť je to umělá obava. Další den se dramaticky nezmění, pokud se sami nerozhodneme udělat něco konkrétního jinak. Nezmění se, pokud nebudeme zkoušet, riskovat… Což neznamená ztrácet hlavu a kontrolu nad svým životem, ale naopak plně přijímat zodpovědnost za svá rozhodnutí a být si jimi jisti.

Vždycky si stihnete vyslechnout, jak se co musí a má. A to, že zbytečně věříte v to, že možné je i nemožné. Proto riskujme, dokud můžeme. Zkoušejme, ptejme se, mluvme. Otevírejme se. Věřme svým pocitům. A buďme tu pro druhé. Pak skutečně budeme mít alespoň šanci dosáhnout něčeho, co je podle ostatních nemožné.

Takže místo novoročních předsevzetí zakončím těmito myšlenkami poslední článek v tomto roce a přeji vám, abyste na konci dalšího roku na něj vzpomínali s úsměvem. Hlavně ve zdraví a s blízkými. :-)

(Pokračování textu…)

Dort z prachu

„Mám chuť tebou zatřást a křičet: ‚Prober se!‘,“ kouká na mě nevěřícně Dasha, zatímco se mi po obličeji valí drobné potůčky. Překvapeně jsem vzhlédla.

Přinutilo mě to se usmát. Jak je to vtipné. Jak rychle zapomeneme na fakt, že nikdy nejdeme jen po rovince anebo nahoru. Nezáleží, kolikrát jsem se o tom už přesvědčila. Vždycky mě to tak nějak dokáže zase udivit. Tisíc malých věcí, které v jednu chvíli ozdobí obvykle ještě nějaká zářivá třešnička na dortu. A je to, jste tam znovu. Otáčíte se kolem dokola, začínáte mít pocit, že nevidíte jasně, začnete pochybovat i o věcech, kterým jste celou dobu věřili.
Přitom v hloubi duše slyšíte ozvěnu skomírajícího hlásku, který šeptá. Šeptá, ať vydržíte. Říká, že i tentokrát to má svůj důvod. A jako vždycky – bude vám to nakonec dávat smysl. Připomíná mi, ať hledám způsoby, jak pozitivně využít negativního.

lola-j, lolajukelson, czech blogger, česká blogerka, b w photo, black and white, grey, self portrait, phototest, long blonde hair, twist, dramatic atm

Druhá vlna údivu přišla s tím, jak vás vnímají ostatní. Mé obočí muselo vylétnout do výšin dosud nepoznaných, když jsem slyšela: „Co by tě přece mohlo tak trápit? Všechno vypadá over all skvěle, děláš, co chceš, máš úžasné lidi kolem, …“ Ano, jsem za to vděčná, ale v těchhle obrázcích o lidech buďme opatrní. Vždyť mi sami jistě dáte za pravdu, že ne vždy je to, co se ostatním na vás jeví jako zřejmé, mluví jasně o vašich prioritách, aktuálním psychickém rozpoložení, vztazích s blízkými a podobně. Čekala jsem, že je to jasná věc. U každého z nás. Troufnu si říct, že u drtivé většiny lidí, které znáte, nemůžete mít ani ponětí, co se v jejich životě doopravdy odehrává a co jim skutečně nejvíc leží na srdci.

(Pokračování textu…)

Malá skrytá tajemství

lola-j, článek na zamyšlení, cannes, večeře, outfit, malé černé, black dress

Je právě večer, sedím uprostřed pokoje, zatímco mi schnou vlasy, ujídám nudle z krabičky a přemítám. Mám za sebou dost naplněný den. Ale taky něčím kapku zvláštní. Zrovna jsem chtěla pokračovat v rozečtené knížce, na kterou jsem se tak těšila, protože mi ty pohodové chvilky, kdy bych zběsile večer něco nedoháněla, už několik dlouhých měsíců scházely. Ale nějak se nemůžu soustředit.

Dnes k večeru jsem skočila na něco malého a viděla se po delší době s člověkem, který mě vlastně nevědomky donutil nad několika věcmi více zapřemýšlet. Konverzace z tohoto večera ve mně znovu otevřela některé otázky, které jsem pro sebe z nějakého důvodu kdysi zahrabala dost hluboko na to, abych na ně nedosáhla ani v návalu sebevětší euforie.

Jedna z těch největších je o mých vlastních snech. V jeden moment jsem na jednu takovou otázku odpověděla dost jinak, než jak bych zpětně možná chtěla, protože to je taková rychlá „zaplácávací“ odpověď, po které většinou nenásledují žádné otázky. Kterou automaticky vytáhnete, když máte pocit, že není právě čas a prostor na pokusy o co nejjednodušší vysvětlení vašeho záměru a postupu, aby to vše dohromady dávalo hned smysl a vy se sami do toho všeho nezamotali a neznejistěli. Nebo alespoň vy máte pocit, že to těm druhým nemusí dávat smysl. Možná to tak vnímáte jen vy. Možná se zbytečně bojíte něčeho, co neexistuje. Co žije jen a pouze ve vaší hlavě.

Jsem tak nějak zvyklá, že když něco chci, prostě se soustředím a je to jakási moje „exkluzivní část“, do které minimálně v prvních fázích nikdy nikoho nepouštím. Vždycky, když se k některé z těchto věcí stáčel rozhovor, přišla „zaplácávačka“, která skutečně částečně zahrnovala to, co může být dílem mé představy jako celku a šlo se dál. Já spokojeně potichoučku dělala na tom, co jsem potřebovala a nerušeně za tím šla. A i když nejsem ve všech jiných ohledech zastáncem modelu „starých zajetých kolejí“ – že když něco funguje, tak proč to přece měnit – tohle je pro mě z nějakého důvodu nejspíš zcela odlišná záležitost. Nebo byla?

Bojíme se jen občas snít nahlas? Proč?

Krásné sny všem sovám.

(Pokračování textu…)

Inline
Inline