Archiv rubriky: My life

Novoroční předmlčení

Občas se zdá, že ten opravdový život každou chvíli začne. Nezdá se vám však, že vždycky je na cestě nějaký problém, jedna nedořešená otázka, jedna rozdělaná věc, kterou musíte nejdřív dokončit? A pokud jste k sobě upřímní, zjistíte, že tyto věci neberou konce. Je to ale špatně, že tu jsou? To bych netvrdila. Je to fakt, to je život.

Vždycky tu bude něco, díky čemu můžeme pochopit, že hledat tu správnou cestu a na něco čekat prostě nemá smysl. Možná někdy zbytečně hledáme nějakou cestu a neužíváme si tu, na které právě jsme. Když si přestáváme vážit jednotlivých momentů, začínáme čekat. Čekat na to, až dokončíme školu, až shodíme těch pár kilo, až si najdeme práci, až se s někým uvidíme, až bude vhodná příležitost, až budeme mít děti, až začne léto nebo zima. Čekáme na další pátek nebo na Nový rok… Štěstí je cesta a ne osud. I to je o postoji.

lolajukelson, lola-j, christmas lights, magical city, prague, winter portrait, photography trick, lightschain, pavlenki hat, wool, czech blogger, česká blogerka
Z focení s Terkou a Vierkou – mrkněte na instagram na více fotek.

Kolikrát si sami na něco stěžujeme nebo slyšíme, jak to dělají jiní. A v mnohých případech skutečně nemůžeme danou situaci změnit. Ale zatím jsem nenarazila na to, aby mi někdo nedal za pravdu, že může změnit svůj postoj k oné situaci. To se dá aplikovat na cokoliv, co právě děláte. Na vaši práci, školu, vztahy s lidmi a tak dále.

Abyste to skutečně dokázali, musíte víc žít v přítomnosti. Pravda totiž je, že nejlepší chvíle na to, abyste se cítili být šťastní, neexistuje. Když ne teď, tak kdy?

Řekla bych, že je to velmi příhodné téma, když jsem ještě na sklonku roku stihla po drobné odmlce přidat další článek na blog. :-) O poznatky z pár zajímavých cest, studijního, pracovního a sociálního kolotoče se s vámi zřejmě stihnu podělit až v dalším roce. Teď jsem jen cítila potřebu se rychle vypsat v souvislosti s šílenstvím kolem konce roku. Jsem z jedné strany zahlcená posedlostí těch, kteří čekají od dalšího dne zázračné změny a z druhé strany cítím, že na mě dopadla kapka melancholie.

Jak vypadá kapka melancholie:
Koukám na všechny a všechno kolem a tiše přemýšlím. O svých sourozencích a rodičích. O zdraví, které je křehké. O tajemstvích, která zanechávají hořkou pachuť. O momentech, které mě ovlivnily. O lidech, které jsem poznala. O věcech, které bych ze sebe ráda vylila v mnohem konkrétnější formě. O jednom velmi dlouhém e-mailu, na který se zdráhám odpovědět. O 82leté osamocené babičce Zdeňce z jednoho pražského domova pro seniory, kterou jsem poznala díky své kamarádce. O svých kamarádech, kteří jsou daleko. O samotě. O vděčnosti. O radosti. O únavě. O kreativitě…

Abych vás uvedla do obrazu, popíjím právě čaj (co jiného), zleva na mě skrz okenní tabule blikají světélka města, zprava pozoruji část rodiny, jak posedává u krbu. Já sedím někde uprostřed, kde jsem si ukradla kousek ticha a samoty. Prodírám se ve své hlavě týdny a měsíci zpátky (což moc často v takovém měřítku nedělám) a docházím stále ke stejné otázce. Proč na něco pořád čekáme?

Já sama vím, že nemůžu vystát, když někdo jen mluví o tom, co chce/potřebuje udělat. S jistotou (a trochou skromnosti v úsměvu, který se mi teď s povzdechem objevil na rtech) můžu prohlásit, že to občas ženu do opačného extrému, kdy spíš méně mluvím a okamžitě na to šlápnu. V jistém ohledu je to taky problém. Uzavírám se tak, nechávám se pohltit neustálými myšlenkami na budoucnost a beru spoustu věcí někdy trochu vážněji, než bych zrovna musela. Takto jasně jsem to uviděla až nedávno. Ale to je na jiný článek.:-)

Někdo se bojí, co další rok přinese. Vždyť je to umělá obava. Další den se dramaticky nezmění, pokud se sami nerozhodneme udělat něco konkrétního jinak. Nezmění se, pokud nebudeme zkoušet, riskovat… Což neznamená ztrácet hlavu a kontrolu nad svým životem, ale naopak plně přijímat zodpovědnost za svá rozhodnutí a být si jimi jisti.

Vždycky si stihnete vyslechnout, jak se co musí a má. A to, že zbytečně věříte v to, že možné je i nemožné. Proto riskujme, dokud můžeme. Zkoušejme, ptejme se, mluvme. Otevírejme se. Věřme svým pocitům. A buďme tu pro druhé. Pak skutečně budeme mít alespoň šanci dosáhnout něčeho, co je podle ostatních nemožné.

Takže místo novoročních předsevzetí zakončím těmito myšlenkami poslední článek v tomto roce a přeji vám, abyste na konci dalšího roku na něj vzpomínali s úsměvem. Hlavně ve zdraví a s blízkými. :-)

(Pokračování textu…)

Dort z prachu

„Mám chuť tebou zatřást a křičet: ‚Prober se!‘,“ kouká na mě nevěřícně Dasha, zatímco se mi po obličeji valí drobné potůčky. Překvapeně jsem vzhlédla.

Přinutilo mě to se usmát. Jak je to vtipné. Jak rychle zapomeneme na fakt, že nikdy nejdeme jen po rovince anebo nahoru. Nezáleží, kolikrát jsem se o tom už přesvědčila. Vždycky mě to tak nějak dokáže zase udivit. Tisíc malých věcí, které v jednu chvíli ozdobí obvykle ještě nějaká zářivá třešnička na dortu. A je to, jste tam znovu. Otáčíte se kolem dokola, začínáte mít pocit, že nevidíte jasně, začnete pochybovat i o věcech, kterým jste celou dobu věřili.
Přitom v hloubi duše slyšíte ozvěnu skomírajícího hlásku, který šeptá. Šeptá, ať vydržíte. Říká, že i tentokrát to má svůj důvod. A jako vždycky – bude vám to nakonec dávat smysl. Připomíná mi, ať hledám způsoby, jak pozitivně využít negativního.

lola-j, lolajukelson, czech blogger, česká blogerka, b w photo, black and white, grey, self portrait, phototest, long blonde hair, twist, dramatic atm

Druhá vlna údivu přišla s tím, jak vás vnímají ostatní. Mé obočí muselo vylétnout do výšin dosud nepoznaných, když jsem slyšela: „Co by tě přece mohlo tak trápit? Všechno vypadá over all skvěle, děláš, co chceš, máš úžasné lidi kolem, …“ Ano, jsem za to vděčná, ale v těchhle obrázcích o lidech buďme opatrní. Vždyť mi sami jistě dáte za pravdu, že ne vždy je to, co se ostatním na vás jeví jako zřejmé, mluví jasně o vašich prioritách, aktuálním psychickém rozpoložení, vztazích s blízkými a podobně. Čekala jsem, že je to jasná věc. U každého z nás. Troufnu si říct, že u drtivé většiny lidí, které znáte, nemůžete mít ani ponětí, co se v jejich životě doopravdy odehrává a co jim skutečně nejvíc leží na srdci.

(Pokračování textu…)

Malá skrytá tajemství

lola-j, článek na zamyšlení, cannes, večeře, outfit, malé černé, black dress

Je právě večer, sedím uprostřed pokoje, zatímco mi schnou vlasy, ujídám nudle z krabičky a přemítám. Mám za sebou dost naplněný den. Ale taky něčím kapku zvláštní. Zrovna jsem chtěla pokračovat v rozečtené knížce, na kterou jsem se tak těšila, protože mi ty pohodové chvilky, kdy bych zběsile večer něco nedoháněla, už několik dlouhých měsíců scházely. Ale nějak se nemůžu soustředit.

Dnes k večeru jsem skočila na něco malého a viděla se po delší době s člověkem, který mě vlastně nevědomky donutil nad několika věcmi více zapřemýšlet. Konverzace z tohoto večera ve mně znovu otevřela některé otázky, které jsem pro sebe z nějakého důvodu kdysi zahrabala dost hluboko na to, abych na ně nedosáhla ani v návalu sebevětší euforie.

Jedna z těch největších je o mých vlastních snech. V jeden moment jsem na jednu takovou otázku odpověděla dost jinak, než jak bych zpětně možná chtěla, protože to je taková rychlá „zaplácávací“ odpověď, po které většinou nenásledují žádné otázky. Kterou automaticky vytáhnete, když máte pocit, že není právě čas a prostor na pokusy o co nejjednodušší vysvětlení vašeho záměru a postupu, aby to vše dohromady dávalo hned smysl a vy se sami do toho všeho nezamotali a neznejistěli. Nebo alespoň vy máte pocit, že to těm druhým nemusí dávat smysl. Možná to tak vnímáte jen vy. Možná se zbytečně bojíte něčeho, co neexistuje. Co žije jen a pouze ve vaší hlavě.

Jsem tak nějak zvyklá, že když něco chci, prostě se soustředím a je to jakási moje „exkluzivní část“, do které minimálně v prvních fázích nikdy nikoho nepouštím. Vždycky, když se k některé z těchto věcí stáčel rozhovor, přišla „zaplácávačka“, která skutečně částečně zahrnovala to, co může být dílem mé představy jako celku a šlo se dál. Já spokojeně potichoučku dělala na tom, co jsem potřebovala a nerušeně za tím šla. A i když nejsem ve všech jiných ohledech zastáncem modelu „starých zajetých kolejí“ – že když něco funguje, tak proč to přece měnit – tohle je pro mě z nějakého důvodu nejspíš zcela odlišná záležitost. Nebo byla?

Bojíme se jen občas snít nahlas? Proč?

Krásné sny všem sovám.

(Pokračování textu…)

Zpomalit a stíhat | Přijďte na BlogerFest!

Krásný červnový den všem! Doufám, že jste ve skvělé náladě, protože já rozhodně ano! Což je tedy z jedné strany trochu vtipné, protože jsem se dnes odpoledne stavila za doktorkou a vylíčila jí všechny strasti, které mě tento rok potkaly. I ona uznala, že si to teď snad jen vyberu a bude zase klid. Co tenhle rok začal, už to jelo – první antibiotika v životě, první úraz a pár dalších srandiček. Nicméně nic z toho mě neodrazuje od toho, abych se snažila ještě víc. Dokonce jsem zjistila, že paradoxně tím, že jsem kvůli zdraví musela v některých ohledech zpomalit, mám více energie jinde a přešla jsem současně do módu klidu, snad ještě víc práce a i většího stíhání.

lolajukelson, lola-j, nataceni, alzatube, behind the scenes, moderátorka, kameraman, office, kancelář, open space, work, job, práce, filmmaking, video creator, video content, video produkce, blonde, průhledné brýle, outfit, fashion blog, fashion post, móda, edukační videa, česká blogerka, bloggerka, czech blogger, blogerfest, kamery, zrcadlovky, stativy, ventilátory, léto, nákup ventilátorů

Nestěžuji si na zaplněné dny, naopak se snažím využít každé chviličky volného času, abych mohla podniknout něco, co mám ráda a co si užívám. Než se zkouškové rozjelo na plné pecky, chodila jsem odpoledne a o víkendech skoro pořád fotit – a stát ať už před nebo za objektivem. Takže se snažím a každý týden se to různě namixuje – setkávání se se starými známými, kamarády, super blogerkami, zkoušení nových míst na malých foodtour, pomoc s novými projekty známým, čtení těch popůjčovaných knížek(!), editování, vypisování se, odměňování se oblíbenými jídly a podobně. :-) Prostě jde o to zpomalit a víc užívat. Což si zřejmě taky získalo pár příznivců, protože jsem nedávno zrovna slzela u neuvěřitelně milé zprávy od jedné holčiny, která mi napsala pořádný odstavec, ve kterém se tohle všechno přesně zrcadlilo.

Po zkouškovém ráda učešu některé mé rozepsané posty a podělím se s vámi o některé z momentů, u kterých bych si přála, abyste mohli být. Je to něco jako když jedete na dovolenou a pak chcete zbytku rodiny ukázat co nejvíce, aby měli pocit, že tam byli všichni s vámi a viděli to, co vy. :D A nejlepší by bylo, kdyby s vámi příště fakt všichni jeli. Z toho důvodu často beru známé, kamarády i rodinu na svá nejoblíbenější místa. A to samé si vždycky užívám, když udělá někdo, koho přijedu navštívit já. Je to jakási touha předat druhému ten samý pocit, když má před sebou skutečně ten samý výhled, to samé jídlo, cítí ty samé vůně ve vzduchu apod.

Pokud jde o svět blogů, jedna z takových blogerských událostí, na které bych byla moc ráda, abyste byli, je BlogerFest. Možná jste už o ní slyšeli? Koná se to 9. června, tedy tuto sobotu od 9:00 do 18:00 (20:00) ve Venuši ve Švehlovce. Bude to první rok, takže jsem moc zvědavá! Ale mrkněte níže na oficiální znění programu a posuďte sami. Budu jedině ráda, když se tam uvidíme a spolu si i popovídáme! :) Plánuji samozřejmě taky svědomitě počítat příklady, ale na nějakou chvíli se určitě ráda stavím a odreaguju!

(Pokračování textu…)

Inline
Inline