Něco na tom je, že se v těžkostech projevíme takovými, jakými jsme. Dost často se tomu bráníme, že? Nechceme to vidět. „Takhle jsem reagoval/a, protože jsem byl/a ve výjimečné situaci“. Ale to je přesně ono, nemyslíte? Kdy jindy můžeme vidět pod obal, který si tvoříme? Jedni ve větší, jiní v menší míře, ale všichni nějaký máme. Dokonce jich máme několik. Co s tím?
To je teď asi na každém z nás. Můžeme být prostě s něčím dalším nespokojení a jen nad tím naříkat. Nebo přijmout novou výzvu. Být rádi za to, že to můžeme vidět a snažit se to s láskou k sobě i druhým napravit.
Možná je to i čas, kdy se začneme z něčeho posupně probouzet. Po milimetrech otevírat oči. Ale zřejmě všichni sami ještě dlouho budeme mžourat a jen hádat podle různých obrysů kolem.
Možná je to taky příležitost pro větší vděčnost, obzvlášť pokud my sami zrovna vyloženě nestrádáme. Naučit se radovat z věcí, které jsme brali za samozřejmost. Hledat způsoby, jak využít, co máme. A tím, že se tak budeme snažit pomoct sobě, to bude snad dříve či později příležitost, jak pomoct někomu dalšímu. Nevzdávat se a hledat řešení, možnosti, jak být kreativní „v praxi“.
Možná se tak moc spoléháme sami na sebe, že ani nic moc jiného neznáme. Stačí, aby se pak změnilo pár věcí; naše plány, naše vratké cíle a prchavé naděje… a bloudíme. Nevíme a neumíme všechno, i když se stále učíme.
Pro mě osobně čas ušetřený v jiných oblastech každodenního sociálního života v nelehké situaci vítám. Nezastavuji se však, spíš naopak teď ve spěchu doháním věci, kterým jsem nedávala tolik pozornosti a času, kolik bych asi měla.
Jsem vděčná za to, že nemusím každý den ztrácet v součtu hodiny neustálým přemisťováním. Přestože se na mě vyvalila pomyslná skříňka s prioritními resty, které jsem v posledních týdnech odbavovala už jen s čím dál přirozenějšími stavy konstantního stresu, cítím větší klid a pořádek. A díky Bohu nabývám každý den sílu udělat v něčem ještě o krůček navíc. Možná proto, že stále nemůžu uvěřit tomu, že mám prostě klid na to pracovat, číst, rozjímat a psát. Beru to jako ohromnou příležitost a snažím se ji využít na maximum.
Co se týče kontaktu s lidmi, samozřejmě, že mi chybí možnosti, které byly možné v jiné míře předtím. Ale tohle není navždy a pro všechno je svůj čas, přece, viďte. Sociální sítě teď opravdu hezky propojí a nechají vás soustředit se opravdu na ty, s nimiž chcete být v daný okamžik ve spojení. S částí mé rodiny za oceánem jsme se například zrovna dnes večer všichni mohli „sejít“ a zahrát si deskovku online. Byl to pro nás taky nový zážitek a hezky jsme se u toho zasmáli. Je to trochu jako z těch filmů o budoucnosti, kdy lidé nijak jinak s ostatními nekomunikují, než skrze technologie a žijí jen virtuálním světem. Ale bereme to samozřejmě s humorem a neměnným přáním trávit spolu čas u reálného stolu. :)
A co se týče pobytu na čerstvém vzduchu, když je pěkně, home office může být taky trochu zajímavý. :) Tady jsem teda zrovna četla, rozjímala a volala si s blízkými, když jsem první víkend po dlouhé době nepracovala. Byl to přenádherný den! Vtipné bylo, že hned den nato jsem měla okno, kterým předtím prostupovaly hřejivé jarní paprsky slunce, pokryté vločkami. :)
Život je zábavný.
Taky si myslím, že teď se projeví charakter každého z nás. Jsem ráda, že teď mám víc času, protože stíhám věci, které jsem jinak nestíhala. Doufám ale, že to nebude trvat moc dlouho. Přece jenom jsem také ráda ve společnosti jiných lidí :)
WantBeFitM
Tiež mám rovnaký názor. Najmä je hrozné, ako v mnohých vyplávalo na povrch len to najhoršie. Momentálne sa snažím venovať svojej práci a všetkým povinnostiam, ktoré bežne zanedbávam. :)
Zajímavé zamyšlení, ale něco na to jem. Stejně jako ty, využila jsem to k dořešení potřebných věcí. Dokonce jsem víc utužila vztahy s rodinou a krásně si užívala pomalejší tempo života :)