C'est la vie / Motivation / Tips · 31 března, 2020

„Možná“ jsme jenom lidé

Něco na tom je, že se v těžkostech projevíme takovými, jakými jsme. Dost často se tomu bráníme, že? Nechceme to vidět. „Takhle jsem reagoval/a, protože jsem byl/a ve výjimečné situaci“. Ale to je přesně ono, nemyslíte? Kdy jindy můžeme vidět pod obal, který si tvoříme? Jedni ve větší, jiní v menší míře, ale všichni nějaký máme. Dokonce jich máme několik. Co s tím?

To je teď asi na každém z nás. Můžeme být prostě s něčím dalším nespokojení a jen nad tím naříkat. Nebo přijmout novou výzvu. Být rádi za to, že to můžeme vidět a snažit se to s láskou k sobě i druhým napravit.

Možná je to i čas, kdy se začneme z něčeho posupně probouzet. Po milimetrech otevírat oči. Ale zřejmě všichni sami ještě dlouho budeme mžourat a jen hádat podle různých obrysů kolem.

Možná je to taky příležitost pro větší vděčnost, obzvlášť pokud my sami zrovna vyloženě nestrádáme. Naučit se radovat z věcí, které jsme brali za samozřejmost. Hledat způsoby, jak využít, co máme. A tím, že se tak budeme snažit pomoct sobě, to bude snad dříve či později příležitost, jak pomoct někomu dalšímu. Nevzdávat se a hledat řešení, možnosti, jak být kreativní „v praxi“.

Možná se tak moc spoléháme sami na sebe, že ani nic moc jiného neznáme. Stačí, aby se pak změnilo pár věcí; naše plány, naše vratké cíle a prchavé naděje… a bloudíme. Nevíme a neumíme všechno, i když se stále učíme.

Pro mě osobně čas ušetřený v jiných oblastech každodenního sociálního života v nelehké situaci vítám. Nezastavuji se však, spíš naopak teď ve spěchu doháním věci, kterým jsem nedávala tolik pozornosti a času, kolik bych asi měla.

Jsem vděčná za to, že nemusím každý den ztrácet v součtu hodiny neustálým přemisťováním. Přestože se na mě vyvalila pomyslná skříňka s prioritními resty, které jsem v posledních týdnech odbavovala už jen s čím dál přirozenějšími stavy konstantního stresu, cítím větší klid a pořádek. A díky Bohu nabývám každý den sílu udělat v něčem ještě o krůček navíc. Možná proto, že stále nemůžu uvěřit tomu, že mám prostě klid na to pracovat, číst, rozjímat a psát. Beru to jako ohromnou příležitost a snažím se ji využít na maximum.

Co se týče kontaktu s lidmi, samozřejmě, že mi chybí možnosti, které byly možné v jiné míře předtím. Ale tohle není navždy a pro všechno je svůj čas, přece, viďte. Sociální sítě teď opravdu hezky propojí a nechají vás soustředit se opravdu na ty, s nimiž chcete být v daný okamžik ve spojení. S částí mé rodiny za oceánem jsme se například zrovna dnes večer všichni mohli „sejít“ a zahrát si deskovku online. Byl to pro nás taky nový zážitek a hezky jsme se u toho zasmáli. Je to trochu jako z těch filmů o budoucnosti, kdy lidé nijak jinak s ostatními nekomunikují, než skrze technologie a žijí jen virtuálním světem. Ale bereme to samozřejmě s humorem a neměnným přáním trávit spolu čas u reálného stolu. :)

A co se týče pobytu na čerstvém vzduchu, když je pěkně, home office může být taky trochu zajímavý. :) Tady jsem teda zrovna četla, rozjímala a volala si s blízkými, když jsem první víkend po dlouhé době nepracovala. Byl to přenádherný den! Vtipné bylo, že hned den nato jsem měla okno, kterým předtím prostupovaly hřejivé jarní paprsky slunce, pokryté vločkami. :)

Život je zábavný.

Facebook | Instagram | YouTube