Archiv rubriky: Motivation

Novoroční předmlčení

Občas se zdá, že ten opravdový život každou chvíli začne. Nezdá se vám však, že vždycky je na cestě nějaký problém, jedna nedořešená otázka, jedna rozdělaná věc, kterou musíte nejdřív dokončit? A pokud jste k sobě upřímní, zjistíte, že tyto věci neberou konce. Je to ale špatně, že tu jsou? To bych netvrdila. Je to fakt, to je život.

Vždycky tu bude něco, díky čemu můžeme pochopit, že hledat tu správnou cestu a na něco čekat prostě nemá smysl. Možná někdy zbytečně hledáme nějakou cestu a neužíváme si tu, na které právě jsme. Když si přestáváme vážit jednotlivých momentů, začínáme čekat. Čekat na to, až dokončíme školu, až shodíme těch pár kilo, až si najdeme práci, až se s někým uvidíme, až bude vhodná příležitost, až budeme mít děti, až začne léto nebo zima. Čekáme na další pátek nebo na Nový rok… Štěstí je cesta a ne osud. I to je o postoji.

lolajukelson, lola-j, christmas lights, magical city, prague, winter portrait, photography trick, lightschain, pavlenki hat, wool, czech blogger, česká blogerka
Z focení s Terkou a Vierkou – mrkněte na instagram na více fotek.

Kolikrát si sami na něco stěžujeme nebo slyšíme, jak to dělají jiní. A v mnohých případech skutečně nemůžeme danou situaci změnit. Ale zatím jsem nenarazila na to, aby mi někdo nedal za pravdu, že může změnit svůj postoj k oné situaci. To se dá aplikovat na cokoliv, co právě děláte. Na vaši práci, školu, vztahy s lidmi a tak dále.

Abyste to skutečně dokázali, musíte víc žít v přítomnosti. Pravda totiž je, že nejlepší chvíle na to, abyste se cítili být šťastní, neexistuje. Když ne teď, tak kdy?

Řekla bych, že je to velmi příhodné téma, když jsem ještě na sklonku roku stihla po drobné odmlce přidat další článek na blog. :-) O poznatky z pár zajímavých cest, studijního, pracovního a sociálního kolotoče se s vámi zřejmě stihnu podělit až v dalším roce. Teď jsem jen cítila potřebu se rychle vypsat v souvislosti s šílenstvím kolem konce roku. Jsem z jedné strany zahlcená posedlostí těch, kteří čekají od dalšího dne zázračné změny a z druhé strany cítím, že na mě dopadla kapka melancholie.

Jak vypadá kapka melancholie:
Koukám na všechny a všechno kolem a tiše přemýšlím. O svých sourozencích a rodičích. O zdraví, které je křehké. O tajemstvích, která zanechávají hořkou pachuť. O momentech, které mě ovlivnily. O lidech, které jsem poznala. O věcech, které bych ze sebe ráda vylila v mnohem konkrétnější formě. O jednom velmi dlouhém e-mailu, na který se zdráhám odpovědět. O 82leté osamocené babičce Zdeňce z jednoho pražského domova pro seniory, kterou jsem poznala díky své kamarádce. O svých kamarádech, kteří jsou daleko. O samotě. O vděčnosti. O radosti. O únavě. O kreativitě…

Abych vás uvedla do obrazu, popíjím právě čaj (co jiného), zleva na mě skrz okenní tabule blikají světélka města, zprava pozoruji část rodiny, jak posedává u krbu. Já sedím někde uprostřed, kde jsem si ukradla kousek ticha a samoty. Prodírám se ve své hlavě týdny a měsíci zpátky (což moc často v takovém měřítku nedělám) a docházím stále ke stejné otázce. Proč na něco pořád čekáme?

Já sama vím, že nemůžu vystát, když někdo jen mluví o tom, co chce/potřebuje udělat. S jistotou (a trochou skromnosti v úsměvu, který se mi teď s povzdechem objevil na rtech) můžu prohlásit, že to občas ženu do opačného extrému, kdy spíš méně mluvím a okamžitě na to šlápnu. V jistém ohledu je to taky problém. Uzavírám se tak, nechávám se pohltit neustálými myšlenkami na budoucnost a beru spoustu věcí někdy trochu vážněji, než bych zrovna musela. Takto jasně jsem to uviděla až nedávno. Ale to je na jiný článek.:-)

Někdo se bojí, co další rok přinese. Vždyť je to umělá obava. Další den se dramaticky nezmění, pokud se sami nerozhodneme udělat něco konkrétního jinak. Nezmění se, pokud nebudeme zkoušet, riskovat… Což neznamená ztrácet hlavu a kontrolu nad svým životem, ale naopak plně přijímat zodpovědnost za svá rozhodnutí a být si jimi jisti.

Vždycky si stihnete vyslechnout, jak se co musí a má. A to, že zbytečně věříte v to, že možné je i nemožné. Proto riskujme, dokud můžeme. Zkoušejme, ptejme se, mluvme. Otevírejme se. Věřme svým pocitům. A buďme tu pro druhé. Pak skutečně budeme mít alespoň šanci dosáhnout něčeho, co je podle ostatních nemožné.

Takže místo novoročních předsevzetí zakončím těmito myšlenkami poslední článek v tomto roce a přeji vám, abyste na konci dalšího roku na něj vzpomínali s úsměvem. Hlavně ve zdraví a s blízkými. :-)

(Pokračování textu…)

Malá skrytá tajemství

lola-j, článek na zamyšlení, cannes, večeře, outfit, malé černé, black dress

Je právě večer, sedím uprostřed pokoje, zatímco mi schnou vlasy, ujídám nudle z krabičky a přemítám. Mám za sebou dost naplněný den. Ale taky něčím kapku zvláštní. Zrovna jsem chtěla pokračovat v rozečtené knížce, na kterou jsem se tak těšila, protože mi ty pohodové chvilky, kdy bych zběsile večer něco nedoháněla, už několik dlouhých měsíců scházely. Ale nějak se nemůžu soustředit.

Dnes k večeru jsem skočila na něco malého a viděla se po delší době s člověkem, který mě vlastně nevědomky donutil nad několika věcmi více zapřemýšlet. Konverzace z tohoto večera ve mně znovu otevřela některé otázky, které jsem pro sebe z nějakého důvodu kdysi zahrabala dost hluboko na to, abych na ně nedosáhla ani v návalu sebevětší euforie.

Jedna z těch největších je o mých vlastních snech. V jeden moment jsem na jednu takovou otázku odpověděla dost jinak, než jak bych zpětně možná chtěla, protože to je taková rychlá „zaplácávací“ odpověď, po které většinou nenásledují žádné otázky. Kterou automaticky vytáhnete, když máte pocit, že není právě čas a prostor na pokusy o co nejjednodušší vysvětlení vašeho záměru a postupu, aby to vše dohromady dávalo hned smysl a vy se sami do toho všeho nezamotali a neznejistěli. Nebo alespoň vy máte pocit, že to těm druhým nemusí dávat smysl. Možná to tak vnímáte jen vy. Možná se zbytečně bojíte něčeho, co neexistuje. Co žije jen a pouze ve vaší hlavě.

Jsem tak nějak zvyklá, že když něco chci, prostě se soustředím a je to jakási moje „exkluzivní část“, do které minimálně v prvních fázích nikdy nikoho nepouštím. Vždycky, když se k některé z těchto věcí stáčel rozhovor, přišla „zaplácávačka“, která skutečně částečně zahrnovala to, co může být dílem mé představy jako celku a šlo se dál. Já spokojeně potichoučku dělala na tom, co jsem potřebovala a nerušeně za tím šla. A i když nejsem ve všech jiných ohledech zastáncem modelu „starých zajetých kolejí“ – že když něco funguje, tak proč to přece měnit – tohle je pro mě z nějakého důvodu nejspíš zcela odlišná záležitost. Nebo byla?

Bojíme se jen občas snít nahlas? Proč?

Krásné sny všem sovám.

(Pokračování textu…)

Ain’t no time for wasting time

Jupííí, jak skvělé je být zase doma! Už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem měla víkend skoro jen pro sebe. Člověk najednou nikam nespěchá, má čas si po příchodu domů vychutnat v klidu jídlo, knížky, roztřídit poštu, psát, nechat puštěné téměř zapomenuté playlisty, zpříjemnit si prostor kolem a celkově tak nějak zase nabrat sílu.

Tento týden byl zase jedním z těch nejhektičtějších, ale zároveň nejpozitivnějších. Po nějaké době z toho všeho dohromady mám opravdu dobrý pocit a říkám si, že tímto směrem je to rozhodně zajímavější. Samozřejmě až na nějaké méně veselejší maličkosti, ale to tak zkrátka bývá. Časově to teď bylo dost náročné (doufám, že jakákoliv další natáčení budou už končit dříve než o nějaké půl dvanácté večer, ale tady tak skálopevně přesvědčená nejsem. :D :(( ).

I tak. Každý den jsem se věnovala věcem, co mě skutečně baví a obloukem se vyhýbala stereotypům. Nebudu lhát, bylo to trochu více stresující než by mohlo. Není nejšťastnější z místa A, vyžadujícího vaši pozornost, řešit, co se děje na místě B, vymýšlet už C, protože se to jindy nestihne a o volných chvilkách bleskově zpracovávat restíky, protože by bylo nepředstavitelné něco z toho vypustit. Sešlo se to v docela blbé dny. Kdyby každá z těch větších záležitostí přicházela postupně, nejenže bych se vůbec nezlobila, ale hlavně by se mi už ve čtvrtek večer nepletl jazyk a předešla bych pár drobným trapasům. :D Ale co, aspoň se tomu pak ještě někdy zasměju. Naštěstí jsem v pátek ráno měla možnost zbavit se spánkového deficitu i blížícího se syndromu vyhoření a vesele pokračovala dál.

Měla jsem tento měsíc asi nejvíc takových těch wtf momentů, kdy jsem kroutila hlavou nad tím, kde právě jsem, co se děje, proč se to děje a co potkávám za lidi. Říkám si, že třeba před rokem bych si klepala na čelo, kdyby se mi něco takového byť jen zdálo. :D No, ale to je na životě asi to nejlepší. To je ten kinder surprise (pardon, jestli to pro vás není zdárný příklad, jako dítě jsem na tom ujížděla), který vás nechává napjaté od momentu, kdy zkoušíte, jestli se vám i tentokrát podaří dokonale rozdělit vajíčko až do chvíle vytažení postavičky z té nejnovější řady.

Taky totiž říkám, že je důležité mít se stále na co těšit, protože podle mě, když člověk žije s vědomím, že nic nemusí být stejné za půl roku, je to 1 z důvodů vstát a zjistit, co se stane dnes. No ne? A samozřejmě to nejsou vždy pozitivní změny, ale ve výsledku je to o tom, jak se na to sami koukáte. Když nejde nějaká situace změnit, vždy můžeme změnit svůj postoj k ní a to je často (ne-li vždy) to, co vám pomůže se naladit na správnou vlnu a přitáhnout si k sobě to, co potřebujete. A nakonec budete rádi za všechno a všechny, co jste na cestě potkali.

V žádném případě se nikdy nebojte toho, co přijde a neodmítejte výzvy. Buďte trpěliví, ale nikdy neváhejte, když se naskytne příležitost. I za pár měsíců je možné se trochu více „krystalizovat“, mnohé se naučit, přehodnotit a zjistit poměrně přesně, co vše můžete (a hlavně potřebujete) udělat dál.

Když tak nad tím teď přemýšlím, zas a znovu se přesvědčuji, že vše špatné je k něčemu dobré. Uvědomuji si, jak strašně je třeba, aby každý z nás měl vždy sílu tomu věřit, i kdyby byl úplně sám.

Uuuf, tak jsem se aspoň trošku vypsala. Upřímně, ani nevím, jestli by více „deníčkovský“, než takový obecnější motivační, text pro vás byl tady na blogu přijatelný. :D

Jak se máte vy?

01IMG_20170606_213103_144IMG_20170513_202047_597IMG_20170529_223919_854 (Pokračování textu…)

SOUTĚŽ + co nosím v Noire kabelce?

Krásnou sobotu všem! Jak se máte? Jaký byl váš první měsíc v roce? Mně se zdá, jakoby to byly jen dva týdny, dny mi trochu splývají dohromady. Už jen tenhle víkend strávím čtením skript a prezentací a pak mám zase na chvíli klid a můžu se vrhnout na knihu, kterou jsem si vypůjčila od ségry. Hrozně se na ni těším, protože ji mám od Vánoc rozečtenou a její dočtení mám jako takovou motivaci na další týden (přesněji asi víkend, to mě čekají 2 skoro tříhodinové cesty, takže to bude ideálka). Znáte mě, stačí maličkosti, hlavně, že se máte na co těšit!:)

No a po dlooouhé době jsem na svůj YT nahrála nové veřejné video, tentokrát je to giveaway spojená s tagem „what’s in my bag“. Soutěž jsem plánovala snad celou věčnost, teď je konečně tady, tak se už můžete zapojit, jestli vás ceny zaujaly. :) Moc doufám, že vás tohle video bude bavit, snažila jsem se tento tag zase pojmout trochu jinak, tak to je co z toho vyšlo. :D Pro zapojení se do soutěže je veškeré info pod videem.

Moc děkuji za komentáře! Mějte se parádně!♥

(Pokračování textu…)

Inline
Inline