Ain’t no time for wasting time

Jupííí, jak skvělé je být zase doma! Už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem měla víkend skoro jen pro sebe. Člověk najednou nikam nespěchá, má čas si po příchodu domů vychutnat v klidu jídlo, knížky, roztřídit poštu, psát, nechat puštěné téměř zapomenuté playlisty, zpříjemnit si prostor kolem a celkově tak nějak zase nabrat sílu.

Tento týden byl zase jedním z těch nejhektičtějších, ale zároveň nejpozitivnějších. Po nějaké době z toho všeho dohromady mám opravdu dobrý pocit a říkám si, že tímto směrem je to rozhodně zajímavější. Samozřejmě až na nějaké méně veselejší maličkosti, ale to tak zkrátka bývá. Časově to teď bylo dost náročné (doufám, že jakákoliv další natáčení budou už končit dříve než o nějaké půl dvanácté večer, ale tady tak skálopevně přesvědčená nejsem. :D :(( ).

I tak. Každý den jsem se věnovala věcem, co mě skutečně baví a obloukem se vyhýbala stereotypům. Nebudu lhát, bylo to trochu více stresující než by mohlo. Není nejšťastnější z místa A, vyžadujícího vaši pozornost, řešit, co se děje na místě B, vymýšlet už C, protože se to jindy nestihne a o volných chvilkách bleskově zpracovávat restíky, protože by bylo nepředstavitelné něco z toho vypustit. Sešlo se to v docela blbé dny. Kdyby každá z těch větších záležitostí přicházela postupně, nejenže bych se vůbec nezlobila, ale hlavně by se mi už ve čtvrtek večer nepletl jazyk a předešla bych pár drobným trapasům. :D Ale co, aspoň se tomu pak ještě někdy zasměju. Naštěstí jsem v pátek ráno měla možnost zbavit se spánkového deficitu i blížícího se syndromu vyhoření a vesele pokračovala dál.

Měla jsem tento měsíc asi nejvíc takových těch wtf momentů, kdy jsem kroutila hlavou nad tím, kde právě jsem, co se děje, proč se to děje a co potkávám za lidi. Říkám si, že třeba před rokem bych si klepala na čelo, kdyby se mi něco takového byť jen zdálo. :D No, ale to je na životě asi to nejlepší. To je ten kinder surprise (pardon, jestli to pro vás není zdárný příklad, jako dítě jsem na tom ujížděla), který vás nechává napjaté od momentu, kdy zkoušíte, jestli se vám i tentokrát podaří dokonale rozdělit vajíčko až do chvíle vytažení postavičky z té nejnovější řady.

Taky totiž říkám, že je důležité mít se stále na co těšit, protože podle mě, když člověk žije s vědomím, že nic nemusí být stejné za půl roku, je to 1 z důvodů vstát a zjistit, co se stane dnes. No ne? A samozřejmě to nejsou vždy pozitivní změny, ale ve výsledku je to o tom, jak se na to sami koukáte. Když nejde nějaká situace změnit, vždy můžeme změnit svůj postoj k ní a to je často (ne-li vždy) to, co vám pomůže se naladit na správnou vlnu a přitáhnout si k sobě to, co potřebujete. A nakonec budete rádi za všechno a všechny, co jste na cestě potkali.

V žádném případě se nikdy nebojte toho, co přijde a neodmítejte výzvy. Buďte trpěliví, ale nikdy neváhejte, když se naskytne příležitost. I za pár měsíců je možné se trochu více „krystalizovat“, mnohé se naučit, přehodnotit a zjistit poměrně přesně, co vše můžete (a hlavně potřebujete) udělat dál.

Když tak nad tím teď přemýšlím, zas a znovu se přesvědčuji, že vše špatné je k něčemu dobré. Uvědomuji si, jak strašně je třeba, aby každý z nás měl vždy sílu tomu věřit, i kdyby byl úplně sám.

Uuuf, tak jsem se aspoň trošku vypsala. Upřímně, ani nevím, jestli by více „deníčkovský“, než takový obecnější motivační, text pro vás byl tady na blogu přijatelný. :D

Jak se máte vy?