Je právě večer, sedím uprostřed pokoje, zatímco mi schnou vlasy, ujídám nudle z krabičky a přemítám. Mám za sebou dost naplněný den. Ale taky něčím kapku zvláštní. Zrovna jsem chtěla pokračovat v rozečtené knížce, na kterou jsem se tak těšila, protože mi ty pohodové chvilky, kdy bych zběsile večer něco nedoháněla, už několik dlouhých měsíců scházely. Ale nějak se nemůžu soustředit.

Dnes k večeru jsem skočila na něco malého a viděla se po delší době s člověkem, který mě vlastně nevědomky donutil nad několika věcmi více zapřemýšlet. Konverzace z tohoto večera ve mně znovu otevřela některé otázky, které jsem pro sebe z nějakého důvodu kdysi zahrabala dost hluboko na to, abych na ně nedosáhla ani v návalu sebevětší euforie.

Jedna z těch největších je o mých vlastních snech. V jeden moment jsem na jednu takovou otázku odpověděla dost jinak, než jak bych zpětně možná chtěla, protože to je taková rychlá „zaplácávací“ odpověď, po které většinou nenásledují žádné otázky. Kterou automaticky vytáhnete, když máte pocit, že není právě čas a prostor na pokusy o co nejjednodušší vysvětlení vašeho záměru a postupu, aby to vše dohromady dávalo hned smysl a vy se sami do toho všeho nezamotali a neznejistěli. Nebo alespoň vy máte pocit, že to těm druhým nemusí dávat smysl. Možná to tak vnímáte jen vy. Možná se zbytečně bojíte něčeho, co neexistuje. Co žije jen a pouze ve vaší hlavě.

Jsem tak nějak zvyklá, že když něco chci, prostě se soustředím a je to jakási moje „exkluzivní část“, do které minimálně v prvních fázích nikdy nikoho nepouštím. Vždycky, když se k některé z těchto věcí stáčel rozhovor, přišla „zaplácávačka“, která skutečně částečně zahrnovala to, co může být dílem mé představy jako celku a šlo se dál. Já spokojeně potichoučku dělala na tom, co jsem potřebovala a nerušeně za tím šla. A i když nejsem ve všech jiných ohledech zastáncem modelu „starých zajetých kolejí“ – že když něco funguje, tak proč to přece měnit – tohle je pro mě z nějakého důvodu nejspíš zcela odlišná záležitost. Nebo byla?

Bojíme se jen občas snít nahlas? Proč?

Krásné sny všem sovám.

FacebookGoogle PlusInstagramYouTubeBloglovin'

18 komentářů on Malá skrytá tajemství

  1. Často, když někomu řeknu své plány, dostanu od protistrany výčet důvodu, proč to nepůjde. Zároveň to, jak píšeš, ztrácí exkluzivitu. Je potřeba si pečlivě vybírat lidí, kterým své myšlenky říkáme, pak to asi nemusí být naškodu.

  2. Vždycky si rozmýšlím komu své plány říkám. Jsou lidi, kterým důvěřuji a řeknu jim to skoro všechno. Co chci dělat, jak bych si představovala následující roky a nebojím se s nimi o tom mluvit. Jsou ale lidi, u kterých jsem na tomhle narazila a už jim neříkám buďto nic nebo jen velmi malou část. Takže se vždycky s odpovědí rozhoduji dle toho, v jaké společnosti zrovna jsem. Ale o tom, co bych chtěla dělat a jaké jsou mé sny, tak to už mám tak hrubě v představě, jen to teď začínám pomalu realizovat, ale všechno chce čas. Krásný článek na zamyšlení :)

  3. Dlouhou dobu jsem své plány, třebaže jen do blízké budoucnosti v podobě dalšího dne, neříkala nikomu, protože zákonem schválnosti to pak nevyšlo. Začala jsem mít strach, ale možná právě ten strach začal stavět překážky. Do diáře si pořád píšu termíny zkoušek tužkou, a plány na události raději píšu až poté, protože mám strach, že by nevyšly. Je to někdy až vtipné, ale zjistila jsem, že to tak dělá spousta lidí.

  4. Já radši moc nesním. Nemám ráda sklamání, takže mé sny jsou většinou dost reálné. Kdybych snila o něčem, o čem bych věděla, že nemá moc velkou šanci aby se splnilo, akorát bych z toho měla špatnou náladu :)

  5. Pěkně jsi to napsala, ale já o svých snech s nikým nemluvím, jsou jenom moje. Abych je někomu sdělila, musel by to být víc než blízký člověk, ale u mne nikdo takový není. Takže jenom plánuju praktické věci, u kterých dopředu počítám s tím, že taky nemusí vyjít :-)

  6. Já o svých snech nemluvím, nepíšu si deník ani se nesvěřuji na blogu. Můj sen je mít spokojenou a zdravou rodinu a jednou bydlet v baráčku nic víc nepotřebuji.

  7. Tak to jsi napsala krásně, já to mám jak kdy. Někdy se se svými sny svěřím, někdy ne. Záleží, jak na tom zrovna jsem:O

  8. Gdprlover: Naprosto to chápu, kolikrát mám chuť tomu člověku říct, že nepotřebuji slyšet všechna možná proti.

  9. Míša Šislerová: na jednu stranu to chápu, na druhou – v tom je podle mě to kouzlo. Někdy se i (pro nás) zdánlivě nereálné sny mohou měnit ve skutečnost. :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.