Novoroční předmlčení

Občas se zdá, že ten opravdový život každou chvíli začne. Nezdá se vám však, že vždycky je na cestě nějaký problém, jedna nedořešená otázka, jedna rozdělaná věc, kterou musíte nejdřív dokončit? A pokud jste k sobě upřímní, zjistíte, že tyto věci neberou konce. Je to ale špatně, že tu jsou? To bych netvrdila. Je to fakt, to je život.

Vždycky tu bude něco, díky čemu můžeme pochopit, že hledat tu správnou cestu a na něco čekat prostě nemá smysl. Možná někdy zbytečně hledáme nějakou cestu a neužíváme si tu, na které právě jsme. Když si přestáváme vážit jednotlivých momentů, začínáme čekat. Čekat na to, až dokončíme školu, až shodíme těch pár kilo, až si najdeme práci, až se s někým uvidíme, až bude vhodná příležitost, až budeme mít děti, až začne léto nebo zima. Čekáme na další pátek nebo na Nový rok… Štěstí je cesta a ne osud. I to je o postoji.

Mrkněte na instagram na více fotek.

Kolikrát si sami na něco stěžujeme nebo slyšíme, jak to dělají jiní. A v mnohých případech skutečně nemůžeme danou situaci změnit. Ale zatím jsem nenarazila na to, aby mi někdo nedal za pravdu, že může změnit svůj postoj k oné situaci. To se dá aplikovat na cokoliv, co právě děláte. Na vaši práci, školu, vztahy s lidmi a tak dále.

Abyste to skutečně dokázali, musíte víc žít v přítomnosti. Pravda totiž je, že nejlepší chvíle na to, abyste se cítili být šťastní, neexistuje. Když ne teď, tak kdy?

Řekla bych, že je to velmi příhodné téma, když jsem ještě na sklonku roku stihla po drobné odmlce přidat další článek na blog. :-) O poznatky z pár zajímavých cest, studijního, pracovního a sociálního kolotoče se s vámi zřejmě stihnu podělit až v dalším roce. Teď jsem jen cítila potřebu se rychle vypsat v souvislosti s šílenstvím kolem konce roku. Jsem z jedné strany zahlcená posedlostí těch, kteří čekají od dalšího dne zázračné změny a z druhé strany cítím, že na mě dopadla kapka melancholie.

Jak vypadá kapka melancholie:
Koukám na všechny a všechno kolem a tiše přemýšlím. O svých sourozencích a rodičích. O zdraví, které je křehké. O tajemstvích, která zanechávají hořkou pachuť. O momentech, které mě ovlivnily. O lidech, které jsem poznala. O věcech, které bych ze sebe ráda vylila v mnohem konkrétnější formě. O jednom velmi dlouhém e-mailu, na který se zdráhám odpovědět. O 82leté osamocené babičce Zdeňce z jednoho pražského domova pro seniory, kterou jsem poznala díky své kamarádce. O svých kamarádech, kteří jsou daleko. O samotě. O vděčnosti. O radosti. O únavě. O kreativitě…

Abych vás uvedla do obrazu, popíjím právě čaj (co jiného), zleva na mě skrz okenní tabule blikají světélka města, zprava pozoruji část rodiny, jak posedává u krbu. Já sedím někde uprostřed, kde jsem si ukradla kousek ticha a samoty. Prodírám se ve své hlavě týdny a měsíci zpátky (což moc často v takovém měřítku nedělám) a docházím stále ke stejné otázce. Proč na něco pořád čekáme?

Já sama vím, že nemůžu vystát, když někdo jen mluví o tom, co chce/potřebuje udělat. S jistotou (a trochou skromnosti v úsměvu, který se mi teď s povzdechem objevil na rtech) můžu prohlásit, že to občas ženu do opačného extrému, kdy spíš méně mluvím a okamžitě na to šlápnu. V jistém ohledu je to taky problém. Uzavírám se tak, nechávám se pohltit neustálými myšlenkami na budoucnost a beru spoustu věcí někdy trochu vážněji, než bych zrovna musela. Takto jasně jsem to uviděla až nedávno. Ale to je na jiný článek.:-)

Někdo se bojí, co další rok přinese. Vždyť je to umělá obava. Další den se dramaticky nezmění, pokud se sami nerozhodneme udělat něco konkrétního jinak. Nezmění se, pokud nebudeme zkoušet, riskovat… Což neznamená ztrácet hlavu a kontrolu nad svým životem, ale naopak plně přijímat zodpovědnost za svá rozhodnutí a být si jimi jisti.

Vždycky si stihnete vyslechnout, jak se co musí a má. A to, že zbytečně věříte v to, že možné je i nemožné. Proto riskujme, dokud můžeme. Zkoušejme, ptejme se, mluvme. Otevírejme se. Věřme svým pocitům. A buďme tu pro druhé. Pak skutečně budeme mít alespoň šanci dosáhnout něčeho, co je podle ostatních nemožné.

Takže místo novoročních předsevzetí zakončím těmito myšlenkami poslední článek v tomto roce a přeji vám, abyste na konci dalšího roku na něj vzpomínali s úsměvem. Hlavně ve zdraví a s blízkými. :-)