Bloudění mezi slovy

Počet nic neznamená – přínos slov aby však v dnešním světě jeden pohledal. Ač se to tak hned nejeví, toho je vážně poskrovnu. A tak v tom často plaveme, skoro se už topíme. Snažíme se přitom přesvědčit sami sebe, že takto je to správně a že se z toho vlastními silami a fantazií dostaneme. Z kolečka zdánlivě měnícího svou velikost, ze kterého nebylo nikdy úniku. „Lapám po dechu. Mám pocit, že mě trhají na kusy.“ Ohlížím se zpět a chápu konečně tu část obrázku, která byla skryta za šedými oblaky. Chápu, že světlo vypadalo cize a nepřístupně. Jak je však osvobozující začít mžourat a znovu se upřímně radovat. Znovu něco cítit. A nebloumat v nekonečné nejistotě.

Jak by bylo krásné, kdybychom společně přemýšleli nad opravdovou váhou slov. Nad tím, co z nás vychází a nad tím, ke komu to vstupuje. Co to dělá s druhými a co to vypovídá o nás? Slova mají větší sílu, než si vůbec uvědomujeme. Někde hluboko v nás zakoření a aniž bychom na ně aktivně vzpomínali, začneme se jim podřizovat v našich dalších rozhodnutích. Náš obraz se tak pokřivil a my to kvůli všem těm uměle vytvořeným a pomíjivým standardům ani nevidíme.

Především dobře chraň své srdce – právě z něj všechen život vychází.

Př. 4:23

O slovech teď přemýšlím dost často. O tom, co působí v srdci. O tom, že nevyslovená slova mohou dusit. Možná i proto jsem začala zase víc psát. Se ségrou jsme jednou byly v nějakém knihkupectví a já uviděla překrásný deník a přemýšlela na chvíli, že bych si ho koupila. Obě jsme se ale vzápětí shodly na tom, že stejně rukou moc nepíšu a využití by u mě chudák deník hned nenašel. Tehdy to tak bylo. Ale čím víc jsem tento rok začala díky různým situacím přicházet na to, co se ve skutečnosti v mém srdci za dlouhé roky usazovalo, tím víc jsem začala reflektovat ta nová uvědomění sama pro sebe na papír. Nebo do elektronických poznámek :-) podle toho, co bylo zrovna po ruce (protože asi víte, jak mám ráda vše v elektro formě :D).

Je opravdu zajímavé se pak dívat zpět. Vyhradit si na to zkrátka prostor. Takové péči o sebe nevěnujeme skoro žádný čas. Kolikrát jsem už hledala odpověď v různých knížkách, které neustále zaplavují trh. Ale první krok je začít u sebe, opravdu se na sebe chtít upřímně podívat do zrcadla (ne toho fyzického)…

 K dnešnímu článku jsem přiložila tematické fotky, které jsme pořídily s Klárkou, které opět děkuji. Výsledky si můžete prohlédnout na jejím profilu na instagramu (samotnou Klárku najdete na jejím osobním účtu), její práci si můžete prohlédnout zde a taky tady. Moc jí děkuji za bezva spolupráci. Fotografie vznikaly během takové procházky uličkami antikvariátu, za nasávání vůně starých knih a probírání se vinylovými deskami.