Životem potvrzená fakta aneb Proč všichni potřebujeme změny

Odvaha hledat vlastní potenciál ve všech situacích může rychle změnit jakýkoliv stav věcí. Hledání příležitostí, jak využít negativní události pozitivním způsobem, dramaticky pozvedne život každého člověka.

– Steve Rother

Děkuji Milionové mámě za skvělý tip, díky kterému jsem narazila na tak výstižnou formulaci a donutila se věnovat čas důležitým, leč mnohdy opomíjeným, věcem.

Na chvíli mi přišlo, že něco takového jsem už psala, ale když jsem si rychle projela archiv, došlo mi, že to, co vydávám dnes, je jenom výtah některých myšlenek z nevydaných rozepsaných článků „ze šuplíku“, chcete-li. Už dlouho jsem nepsala podobný článek a evidentně mi to trochu chybí. Je to přecejen ta neodmyslitelná část, která k mému koutku internetového světa patří a chci si ji udržet… mrzí mě totiž, že čím dál více blogerek, které začínaly třeba ve stejné době jako já, s blogováním pomalu končí, nebo je už nebaví tak jako dřív (více o tom jindy, ale ve zkratce je odrazuje, co se z blogování stává u některých nově začínajících blogerek a blogerů). Je to pro mě skoro až nepředstavitelné neblogovat, takže mě jen tak něco neodradí a budu si pokračovat v tom, co mě i vás baví – to, co se děje „venku“ je nakonec trochu jiná věc (ale samozřejmě mi to není, a asi ani nemůže být, zcela jedno, ledaže bych byla prvotřídní ignorant :-)).

FAKT č. 1:

Dnes jsem se rozhodla dát dohromady myšlenku, na kterou vás asi navedl titulek. Taky vám už několikrát přišlo, že jakmile se něco nového naučíte nebo o něčem přemýšlíte, vidíte to pak nějakou dobu v nespočtu různých podob všude kolem sebe? Někdo o tom začne mluvit, uslyšíte to v televizi, uvidíte v knížkách nebo kdo ví kde ještě… jedna z takových věcí, co jsem měla naposledy „pořád kolem sebe“, jsou změny (k těm také všechny body povedou).

FAKT č. 2:

Každý z nás průběžně zaznamenává nějaké změny, za sebe mohu navíc říct, že tento rok je plný snad těch největších změn, z větší části těch, které v plánu ani nebyly (nebo byly, ale moje představa o nich byla docela jiná). Určitě nebudu sama, když řeknu, že si myslím, že vše má svůj důvod, který nám možná teď, za měsíc, nebo třeba ani za pět let ještě nebude dávat smysl, ale když vytrváme, přijdeme na to. Troufnu si říct, že se tím řídím celý život (od té doby, co mi vůbec něco takového mohlo přijít na mysl), ale až poslední dobou je věřit v to asi těžší než kdy jindy. Nicméně věřím.

FAKT č. 3:

Je mi jasné, že každý má nějaká ta shitty období, kdy jediné, z čeho máte radost, je aspoň svítící sluníčko a že máte sílu vstát z postele do nového dne. Fakt se snažím neupadat na duchu a myslet pozitivně (protože jsem taky o tom jednu dobu dost přemýšlela, mluvila a četla a došla k přesvědčení, že pozitivní myšlení zkrátka „přitahuje“ pozitivní věci), i když tu taky může být něco, co jen tak nezměníte ze dne na den a jste v přímém kontaktu s tím, co vás i všechen váš optimismus zadupává hluboko pod zem. Je to pak dost unavující stát si za svým a nenechat se rozhodit.

FAKT č. 4:

Někdo by nad tím mohl rozčileně vrtět hlavou, ovšem podle jedné teorie je to jedna z těch potřebných změn, která nám může být sice nepříjemná, deprimující a zdlouhavá, ale nějakým způsobem nás nakonec zformuje a je jen na nás, jak. Ano, opravdu je to na nás. I v situacích, kdy vidíme, že je nemůžeme změnit tak, jak bychom potřebovali, můžeme měnit svůj postoj k nim. Upřímně, tohle je alespoň pro mě ta nejtěžší část, protože v momentě, kdy si uvědomujete, co konkrétně je špatně, ne vaší vinou a trpíte pro to, máte samozřejmě pocit, že máte plné právo se zlobit, ale pravda je, že zloba, myšlenky ani lítost, které na to vynaložíte, není to, co vás z toho dostane.

Samozřejmě nezapomínejte, že si musíte neustále věřit – obzvlášť v době, kdy ve vás nebude věřit nikdo z těch, kdo by zdánlivě měl. A možná právě proto začnete dělat věci jinak. Budete mluvit s jinými lidmi, kteří vás podpoří (tak to neprospěte), jinak trávit čas, jinak myslet…

Už chápete, co tím myslím? Těch změn mimo nás samotné bylo, je a bude nespočet. Na nás je měnit se tak, abychom se cítili šťastní – nesnažit se tedy nejprve o změny „venku“, ale hlavně o ty uvnitř. Pochopit, proč já bych něco měla na sobě radikálně měnit, když jsem nezpůsobila to, co se teď děje, mi docela trvalo, ale došla jsem k závěru, že jestli se teď obrazně nechci topit, musím umět plavat.

Mimochodem, tento článek jsem nenapsala jen za jeden den a zrovna dnes (v den jeho vydání) jsem se náhodou dozvěděla, že jeden z našich bývalých učitelů, u kterého nikdo nepochyboval, že žije ukázkový stereotypní život, se po mnoha dlouhých letech rozvedl se svou ženou (o které jsme vždy alespoň jednou za hodinu uslyšeli) a zabydlel se v klášteře. Jo, v klášteře. Nebudu lhát, jeho změny dostaly asi všechny. Taky zkouší jiné sporty, kousl ho do břicha pes, má i nějaký nový objev a je šťastný – ale to už jen tak na okraj (jak rychle se ty drby jen šíří?! :-)).

Že by moje teorie dávaly smysl? :-)

P.S.: Když už jsme u těch změn, jak se vám líbí nový design blogu? Pozměnila jsem i pár úvodních vět v sekci Info, protože jsem se tu nikdy pořádně nepředstavila. Budu se těšit na vaše komentáře! <3