C'est la vie · 6 května, 2014

Because it’s tuesday

Nevím, jestli je to tím, že je mi dnes prostě špatně, nebo tím, že tento den je fakt maličko zvláštní. A přitom je tak… normální zvláštní. Prostě zvláštní.

gif, kfc, blog, teenagers, vans, shoes, boty, tenisky, teenageři, jídlo, fast food, itwist, lola-j, džíny, animace,

today’s photos.

Ráno jsme byli se školou na dokumentu o Mexiku. Byl docela fajn. Pak jsme s holkama chtěly jít na kafe, nakonec jsme s děckama skončili ve fast foodu. Ahah, prý že se teď snažím jíst zdravě. Jojo. Sama jsem to navrhla… Ale když já na to měla zrovna takovou chuť! Tak stop. Končím.
Jen… než si začnete klepat na čelo – nechystám se drasticky hubnout nebo tak něco. Nejsem na hlavu. Ale teď budeme s kamarádkou trošku dřít na našich fyzičkách, tak chci, aby to mělo nějaký smysl a já tomu přizpůsobila i zdravější jídelníček.

Celý zbytek dne ve škole prolétl tak nějak kolem mě. Se spolužačkou jsme pak seděly a mluvily o některých věcech, co se v poslední době udály. Je mi z toho trochu smutno. A vážně mi přijde, jako by to byl špatný příběh, nějaký pořad, co má bavit lidi, a pak na konci vyskočí kameraman a řekne, že je to všechno jen sranda. Můžu být vděčná Bohu, za to, co mám. I tak. Je to složitější a musím nad tím přemýšlet. Připomíná mi to jednu pasáž z knihy, kterou právě čtu, která popisuje rozdíl mezi „batohy“ a „balvany“. Batohy jsou věci, které má každý člověk a musí se s nimi v životě sám vypořádat a nikdo mu za ně není zodpovědný. Občas však na sebe bereme i jejich batohy –> balvany. Nejsme za ty lidi zodpovědní, ale jen vůči nim. To znamená, pokud je to v našich silách, je určitě správné projevit podporu a ochotu s něčím pomoct, když máme tu možnost. Proč ne. Ale brát toho na sebe moc za jiné, když je zjevné, že jejich chování nemůžete nijak ovlivnit a daná věc závisí jen a jen na nich, taky není dobré.
A i myšlenky jsou občas ničivější než se zdá.

Pak jsem stanula svým „myšlenkám“ tváří v tvář. A nevěděla jsem, co dělat. Strach, nejistota, úsměv a přání, aby všichni byli tak silní, jak vypadá ten jejich úsměv a jejich slova.

Po škole jsme s O. šli kolem cukrárny, tak mě vzal na zmrzku. „Fat-přestupek“ číslo 2. :P Ne, to se nepočítá. Bylo dneska fakt teplo. A potřebovala jsem to. Šli jsme pak pryč, když jsme najednou potkali naše staré dva spolužáky. Byli jsme rádi, že jsme se po takový době zase viděli. Ovšem jsem se zase dozvěděla věci, po kterých jsem v duchu stála jako opařená a navenek jen pokývala hlavou. Co jsem zaspala?! Co se děje s děckama, který jsem dřív znala? A přece. Vážně si přijdu, jako bych zaspala nějaké tornádo. Záleží asi na tom, s kterými lidmi jste.

Víte, občas zhruba platí, co se říká:
„Řekni mi, kdo je tvůj přítel a já ti řeknu, kdo jsi ty.“

No. A hádejte, co jsem udělala, když jsem přišla domů. Odeslala nějaké zásilky… a pak si vzala další zmrzku. Stressssed.