Zdálo se vám někdy, že v noci utíkáte?
Já fakt utíkala. :D Toto je fotka, kde mě můžete vidět o půlnoci a pár sekund po běhu, jaký jsem snad za celý život ještě neabsolvovala. A řeknu vám, utíkat do kopce, slyšet jen klapání bot za tiché noci a zatímco všichni spí, dohánět autobus byl docela záhul.
27. 3.
Po dlouhé době jsme toho měly s holkama dost co probrat, zdrbnout půlku školy a zkrátka si tak nějak vydechnout… Ne, to berte s rezervou. :D Většinou se naše konverzace od vzpomínek stáčely k aktuálním tématům, klasickým teenagerským poznámkám a retardovanému smíchu tuleně plácajícího se do stehen. Udělala jsem pro jednou zase výjimku a po dohadování, kdo dopije kofolu jsme se přesunuly za další částí večerního programu.
Ten jsme si užily po svém, viděly se se spoustou starých známých, vyblbly jsme se, vysypaly ze sebe nekonečné množství informací za předešlé týdny a měsíce.
Taková filtrace je občas fajn. Kolem necítíte žádné napětí, žádnou faleš, jen naslouchající lidi, kvůli kterým máte hned lepší náladu a otázky se začnou řešit rychleji.
Víte, dlouhou dobu jsem nad tím přemýšlela. Ráda bych to teď řekla: nikdy totiž neklesnu natolik, aby mě nějaký člověk dokázal položit na kolena. Aby mi dal až tolik zabrat.
Jen jednou… Když jsem stála a nevěděla co dělat. Jak reagovat. Jak se na to dívat.
Se vztyčenou hlavou jsem se na podpatku otočila a co nejdůstojnějším krokem odešla.
Ano, málem jsem párkrát už skončila s rozmazanou řasenkou pod očima. Ale ten pláč byl nakonec od smíchu.
Nikdy nedopustím, abych zklamala sama sebe.
20 minut před plánovaným odchodem
Se zbytkem jsme se rozloučily a šly s M. pro kabáty. Fronty nás však zdržely na docela dlouhou dobu.
Vyšly jsme ven. Ještě rozesmáté. Plné života, v objetí a jasně rozhodnuté pro šťastná rána nehledě na nikoho a na nic. Procházely jsme kolem té budovy. Obrovské dlouhé okenice se hlasitě nocí roztřásly. Do rytmu dunící hlasité hudby…
A pak jsme obešly všechny zastávky kolem. Autobusy odjely už před 10 minutami a další měly jet až za tři čtvrtě hodiny. Tak jsme se s holkama už ve třech rozhodly, že domů dojdeme snad dřív pěšky. :D
„Má někdo z vás pepřák?“
„Ne, mám v paži základy sebeobrany…“
A tak jsme se teda přes půlku Brna fakt vydaly. Po cestě jsme se snažily všemi silami poradit dívce zhruba v našem věku, která se už sotva držela na nohou. Ne vážně, to se nejde bavit i bez alkoholu? Nepiju, ani nekouřím – nicméně si myslím, že není nic špatného na tom si občas trošičku upít u příležitosti. Fajn, ale po tolika akcích, na kterých jsem viděla naprosto nepoužitelné záchody, holky jako poražená prasátka na stolech, stále pozdvihávám obočí nad tím s otázkou, jestli je nutné se až natolik rozhoupat…
Představte si, i přes výborně načasovanou brněnskou MHD, jsme už byly skoro v cíli!
Po půlnoci, začátek 28. 3.
Město bylo tiché. Všude skoro až děsivé ticho. Ale svým způsobem nekonečné, mystické, docela i kouzelné…
Odbočily jsme a už nás dělilo jen pár bloků od domu. V tu chvíli jsme ho uviděly.
Stály jsme přesně uprostřed. Mezi zastávkou, kam právě dojel a mezi zastávkou, na kterou se právě přijet chystal.
Nenávidíte loučení? Tohle bylo jedno z mých nejrychlejších v žvotě. „Čau, dobrou. Bylo to super.“
„To doběhneteee! Ahoj!“
A my dvě se rozběhly. Autobus už zastavoval a nás od něj ještě stále dělily desítky metrů do kopce. Otevřel dveře. Čekal a čekal. Naštěstí nás řidič viděl. A tak jsme vpadly do autobusu a plácly sebou na sedadla.
Představa, že bychom to do kopce ještě musely všechno vyjít pěšky…
Rozesmály jsme se a přerývaně oddechovaly. Docela náhlá změna, ke všemu uprostřed noci, když má tělo odpočívat v teple a klidu… :D
Nevadí, shodly jsme se na tom, že jsme si to vyběhaly tak na dva týdny dopředu. :P
Lola-J
8 Responses