Just floatin’…

Každý den mi hlavou proběhne myšlenka, co se svým životem chci vlastně dělat dál. Za ten rok a něco. Vlastně to tak nějak tuším. Ale čím se snažím být realističtější, tím více možností a scénářů před sebou vidím a moje budoucnost vypadá tak nějak neurčitě…

Není to vtipný? Dobře si pamatuju, jak jsem na základce chtěla být spisovatelkou, pak scénáristkou, režisérkou, herečkou, protože jsem milovala ten kroužek. Nikdo, kdo vás na jevišti vidí, vlastně neví, jací jste. Můžete zahrát úplně cokoliv a být kýmkoliv… Pak jsem po „moderátorských zkušenostech“ na pár školních akcích chtěla být moderátorkou. Po rozjezdu blogu a pár rozhovorech jsem chtěla být reportérkou. No a v devítce jsem si byla jistá, že půjdu na žurnalistiku.

Na gymplu mě začala dost zajímat politologie, tak jsem uvažovala i nad politikou… Ale (nechci tu rozvádět bouřlivé konverzace), prostě bych asi nevydržela pohybovat se v tom prolhaným prostředí.

Ve druháku mě dost začala bavit taky matika, tak jsem uvažovala i nad ekonomkou.

Teď ve třeťáku mám kolem sebe spoustu lidí, a každý říká něco jiného… Co vím je, že se asi nebudu úplně řídit heslem „Dělej, co tě baví“…

Tak zatím pokračuju v tom, co dělám a čekám, co přijde dál. Samozřejmě budoucnost není to jediné, na čem sejde. Vždycky nějak bude. A ať se snažíte sebevíc, život vás prostě stejně někdy zavede někam, kam byste to ani nečekali. To je to, co mě na tom všem baví. Vždycky je se na co těšit. Možná jsem dost velká optimistka, ale jak víte, vše je to o postoji…

A taky o ostatních. Je důležitý mít ty správný lidi kolem sebe. Zkuste se na chvíli zastavit a popřemýšlet nad tím. Nedáváte moc/málo? Nepřijímáte příliš? S kým trávíte svůj čas?

„I think it’s the way God had planned it
To open up your eyes and make you realize…
Cause all’s I need is the air that I breathe
And my friends and family to believe in me“

Jednou jsem vypnula, nechala něco hrát, odstřihla se prostě od okolí a nechala jsem všem svým myšlenkám volný průchod. Bylo jich hrozně moc. Po chvíli jsem se k některým zase vracela. A tak dál…

Pak jsem se v tom víc zorientovala. Necítila jsem se zrovna šťastnější, ale umožnilo mi to racionálně přemýšlet. Ráda bych vám poradila – nebojte se občas být trochu „drsní“ sami k sobě (ve smyslu – s úctou, ale upřímní) a nebojte se připustit si svoje slabší stránky, protože každý z nás nějaké má. Ale na tom není vůbec nic špatného. To nám naopak může pomoct pochopit, jak bychom s tím, co v sobě máme, měli zacházet.

Neznamená to, že se máme nějak zásadně měnit. Ne, měla by to jen být potřeba „růst“ a vědět jak využít toho co máme, co umíme, dáváme a přijímáme.

Když má člověk aspoň nějaké plány, jde všechny ty hlouposti hodit za hlavu snáz. Protože jsou to vaše plány, nezávislé na nikom. Prostě je čas být trochu optimista. Zkoukněte s kamarády nějakou komedii, běžte na něco dobrého, řekněte rodině, že máte všechny rádi a važte si toho, co máte teď kolem.

Ráno se probouzejte s tím, že něco nového začne a večer si řekněte, že jste ze sebe vydali to nejlepší. :)

♥ I love you all! ♥

Hahahh, a tady je pár mých „tematických fotek“… :D :)