Dort z prachu

„Mám chuť tebou zatřást a křičet: ‚Prober se!‘,“ kouká na mě nevěřícně Dasha, zatímco se mi po obličeji valí drobné potůčky. Překvapeně jsem vzhlédla.

Přinutilo mě to se usmát. Jak je to vtipné. Jak rychle zapomeneme na fakt, že nikdy nejdeme jen po rovince anebo nahoru. Nezáleží, kolikrát jsem se o tom už přesvědčila. Vždycky mě to tak nějak dokáže zase udivit. Tisíc malých věcí, které v jednu chvíli ozdobí obvykle ještě nějaká zářivá třešnička na dortu. A je to, jste tam znovu. Otáčíte se kolem dokola, začínáte mít pocit, že nevidíte jasně, začnete pochybovat i o věcech, kterým jste celou dobu věřili.
Přitom v hloubi duše slyšíte ozvěnu skomírajícího hlásku, který šeptá. Šeptá, ať vydržíte. Říká, že i tentokrát to má svůj důvod. A jako vždycky – bude vám to nakonec dávat smysl. Připomíná mi, ať hledám způsoby, jak pozitivně využít negativního.

Druhá vlna údivu přišla s tím, jak vás vnímají ostatní. Mé obočí muselo vylétnout do výšin dosud nepoznaných, když jsem slyšela: „Co by tě přece mohlo tak trápit? Všechno vypadá over all skvěle, děláš, co chceš, máš úžasné lidi kolem, …“ Ano, jsem za to vděčná, ale v těchhle obrázcích o lidech buďme opatrní. Vždyť mi sami jistě dáte za pravdu, že ne vždy je to, co se ostatním na vás jeví jako zřejmé, mluví jasně o vašich prioritách, aktuálním psychickém rozpoložení, vztazích s blízkými a podobně. Čekala jsem, že je to jasná věc. U každého z nás. Troufnu si říct, že u drtivé většiny lidí, které znáte, nemůžete mít ani ponětí, co se v jejich životě doopravdy odehrává a co jim skutečně nejvíc leží na srdci.

Tak jsem teď využila svých přesčasů ke dni strávenému sama se sebou, kdy se pomyslný prach ze zřícenin kolem začal usazovat a podívala se na situaci z různých úhlů. Ruku v ruce s tím se mi podařilo taky vyprázdnit skoro půlku veškerého úložného prostoru, který doma mám. Věci mám teď připravené k tomu, abych je odnesla jiným nebo vyhodila. A se zbytkem nebude už tak složité dovřít příště kufry. :-)

Narazila jsem taky na svůj starý otřesný deníček, ve kterém jsem měla jen pár zápisů a z nějakého důvodu ho před 2 lety nevyhodila, když jsem se stěhovala do Prahy. Jeden z prvních zápisů byl z roku 2009. No, můj rukopis neprošel zas takovým progresem, když vidím, jak dnes píšu v rychlosti. :-) Ten zápis, devět let zpátky, byl samozřejmě vcelku úsměvný, ale v něčem dost povzbudivý. Jsem dnes taková, abych mohla být vhodným příkladem mladšímu já? Pochopitelně, nikdy ne dokonalým, protože nikdo z nás není. Ale snaživým, otevřeným, chápavým, odhodlaným…?

Díky Bohu za to, že v sobě nacházím sílu se zase rychle sebrat. I v takových těch momentech, kdy se vám zdá, že jste na světě snad úplně sami. Kdy nemůžete najít okamžitou odpověď. Kdy nemáte jistotu a moudrost dobrého přítele, který se ve vás probouzí, když chcete poradit jiným. Kdo teď řekne vám, co přesně by teď bylo nejlepší udělat?

Ne, nemůžu zakončit tenhle článek s tím, že je mi už fantasticky a vše je vyřešeno. Tak to není. Aspoň ne úplně. Ale vím, že když teď soustředěně půjdu dál, nakonec to zase vyjde. Proto chci povzbudit i vás, pokud by s vámi teď něco otřáslo, že to nakonec vždycky překonáte, jak nejlépe budete moct a jak je to pro vás nejlepší. Když tomu budete věřit, mnohokrát se v tom utvrdíte.

Nebojte se být k sobě upřímní a změnit klidně všechno, pokud to tak cítíte.
Přeji opět dobrou noc všem sovám. :-)