Ne každý má to štěstí a sama znám některé lidi, kteří se nemohou jednou za čas přitulit k mámě a říct jí, jak moc ji mají rádi. Avšak když je mi nejhůř, když jsem nejšťastnější, když jsem to prostě JÁ… – moje máma je vždy tady.
Poslední dobou tak nějak porovnávám, jak jsem se dívala na svět dřív a jak se na něj dívám teď. Musím říct, že mi svět často přijde mnohem šedivější, ale zase na stranu druhou mnohem otevřenější – novým možnostem! Zatímco když jsem byla malá 5ti letá holčička, spokojila jsem se s máminou nataženou rukou, vždy mi stačilo se podívat do jejího obličeje a přejít přes přechod. Máma totiž vždy všechno ví.
Tak si říkám, že si to myslí asi všechny děti.
Až pak toho začneme kolem sebe vnímat víc. Snažíme se brát čím dál více situací do svých vlastních rukou. Staráme se, když vidíme, že není něco v pořádku. Rozlišujeme špatné a dobré. Snažíme se už na všechno reagovat sami, rozvíjet naše společenské postavení, začít objevovat svoje koníčky, kamarády… Svůj vlastní život.
Díky maminkám se nám často v životě něco podaří – tím spíš, když vidíme jejich podporu (a v nich i oporu). Pak máme chuť dělat tolik věcí správně, zlepšovat a rozvíjet se! Kolik rozhovorů se slavnými osobnostmi bych neudělala, vždy jsem zaslechla vděk rodině (a ve většině případů především maminkám) za jejich nenahraditelnou podporu. A bez toho to jednoduše nejde. Ne tak, jak by jinak mohlo…
Mohla bych popsat stránky, ne-li knihy a knihy o tom, proč jsou vlastně maminky úžasné. V hlavě se mi rojí statisíce různých myšlenek, vzpomínek, pocitů a… To je důvod, proč vždy, než zhasnu lampičku a půjdu spát, říkám:
„Mám Tě ráda, mami.“
A myslím to fakticky supermoc vážně!
Lola-J
7 Responses