Často když mi hlavou proletí vzpomínky, usměju se, nebo se naopak pohoršeně zahledím do dálky. Pravda ale je, že nic není náhodou, všechno má svůj důvod… Ale to jsou jen okamžiky, zlomky sekund. Přesto to ovlivní vaši budoucnost. Přemýšlím nad ní mnohem víc.
Co ze mě bude, až vyrostu?
Nedávno jsme měli ve škole hodinku povídání o Facebooku. Pochybuji, že tichý uspávací hlas toho pána někdo tak dobře slyšel, aby si odnesl z hodiny alespoň půlku informací. Nicméně v průběhu toho jeho výkladu, kdy mluvil o flow, jsem došla na to, že mám sklony k workoholismu. Ne, nebyla to pro mě novinka.
Ale trochu jsem se nad tím pozastavila.
Mám kolem sebe spoustu lidí, z nichž s mnohými jsem vlastně skoro denně v kontaktu. Každý z těch dospělých – alespoň z nějaké části – mi je takovým malým vzorem, inspirací pro mou budoucí práci. Mám nějaký určitý sen, cíl. Sbírám zkušenosti, snažím se to nacpat do svého života už teď. A jsem za to ráda – a kdybych měla ještě více času, s radostí ho tomu všemu budu dál věnovat.
V životě je také rodina. Kamarádi. Okolí, se kterým máte nějaké společné zájmy. A lidi, se kterými ani nejste přátelé. Prostě se ve vašem životě objeví, udělají tam s prominutím bordel, a pak zase mizí… Smutné. Směšné.
Zdroj: internet
Rozhodla jsem se odstartovat novou, jistější etapu života. Ve které se konečně dokopu ke zdravějšímu a rozvážnějšímu stravování (jde mi především o odpolední hodiny až noc). A vůbec, zbavím se všech problémů v mém životě postupně.
U jedné extrémně zdravé večeře mi hlavou běhaly strategické myšlenky – od těch, které se týkají mé fyzičky, přes vztahy a blog až po studium a budoucí povolání.
Skutečně jsem se zarazila, když jsem si uvědomila, s jakými myšlenkami jsem před nějakou dobou žila. Dokázala jsem se obětovat mnoha nesprávným lidem. Tolik času, tolik energie… Ne všichni to mohli ocenit. Nevadí, teď jsem dostala čas si to všechno uspořádat. Srovnat. A definitivně se rozhodnout.
Zdroj: internet
A vraťme se k mé hlavní otázce. Teď už totíž vím, co mám dělat s tím vším, v čem jsem měla zmatek – v lidech, a tak vůbec… Mezitím jsem však žila v představě, jak se za pár let odstěhuju, budu mít větší prostor, čas a pořádek v životě. Všechno bude super, vystuduji, vklouznu do světa, kde vše záleží na vašem vlastním úsilí, s časem pak budu mít i svou rodinu, spoustu příbuzných, radostí… zkrátka dokonalý, naplněný život!
Pak se mi v hlavě vyrýsoval docela až „děsivý“ scénář: strohá žena v černém business kostýmku, s odporným ulízaným blonďatým drdolem na hlavě a brýlemi… takové ženy, která se oddala nějaké její představě o ideálu víc než její šanci prožít reálný život.
Uvědomila jsem si, že ta sladká vidina samoty a její sebejistoty se mi ani trochu nelíbí. Že časem bych mohla přijít o vše, co je mi blízké, promrhat vlastně celý život hnaním se za něčím, co je… nic. To „nic“, o kterém si pořád myslím, že ze mě udělá snad nejšťastnějšího člověka na světě. Což si mimochodem myslím stále. (Je těžké takhle mluvit o věcech, které jsou mimořádné, nevšední… a pro mě cenné.)
Ale čeho tím dosáhnu VE SKUTEČNOSTI?
Ne, neříkám, že se chci vzdát svých snů a možností. To ani náhodou. Budu se jedině ve všem víc snažit, zlepšovat, abych si pro to doopravdy došla. Ale až budu vážně dospělá, nechci, aby tyto myšlenky zůstaly jen vzpomínkami na planou polemizaci o životě.
Nechci ve 40 zjistit, že kolem nemám vlastně nikoho. Jen odškrtnuté políčko s nějakým přáním.
Chci po boku mít lidi, se kterými se budeme moct o všechno navzájem dělit. Abych měla to, o čem jsem vždycky snila. Ale i to, bez čeho člověk existovat nemůže. Abych zároveň měla radost ze sebe a svých blízkých. A já se sakra budu snažit, aby to tak bylo.
Kousek z jedné mé školní fotky…
Teď jsem ale naštěstí tady. Je mi sice jen 16, ale nezapřu, že o tom, co jsem tady z části popsala, často přemýšlím. Člověk nechce ztratit jedinou sekundu, minutu, hodinu či den. A proto doufám, že se za pár let vydám správným směrem.
Život je dar. Je dán náhodně a jen někomu.
Je třeba si ho vážit. :)
8 Responses