Zdravím!)
Včera ráno jsem hned popadla předposlední knížku, kterou z této edice v knihovně máme –
Zákopy.
Liší se trochu tím, že knížku napsal AUTOR, ne autorKA, takže příběh líčila opět fiktivní postava (Billy).
Hned jak jsem začala číst, nemohla jsem téměř přestat.Žasla jsem nad podmínkami, které vojáci MUSELI trpět. Ukázalo mi to různá fakta, o kterých jsem ani nevěděla.
Příběh je z 1. světové války, kdy mladý Billy se svým nejlepším kamarádem Robem vyrážejí i přes odpor a naléhání -aby zůstali- svých matek na zápis. Spoustu chlapců jako oni, kterým bylo i teprve třináct hlásili, že jim je devatenáct, aby mohli na vojnu. Netušili co je tam čeká a byli přesvědčeni, že až tam půjdou budou za hrdiny a budou za Británii bojovat.
Šli tam také kvůli tomu, že se báli zahanbení na veřejnosti, že do války nešli.
Podmínky pro přežívání byly otřesné.
Billy byl později rád, že skončil ve válce jako telegrafista a ne jako „chrabrý vojín s puškou“, kterým byl jeho kamarád Rob.
Němci byli stejně nelítostiví a každou vteřinu šlo o přežití. Žádná postel, žádné teplé jídlo, vši, špína a kolem povalující se těla.
Nebzpečné plyny plnily plíce vodou a rozežíraly kůži. Bomby zase trhaly vyloženě na kusy těla vojáků, kteří jen vystrčili nos.
Billy s malinkou hrstkou kamarádů se postupně loučil ve vteřinách s jinými přáteli. Později se dozvěděl, že už i jeho přítel Rob nežije, protože ho posílali na nesmyslný zteč, kde by stejně zahynul. Nejvíce ze všech bojoval on, ale tentokrát otevřeně odmítl a proto byl zastřelen na kůlu vlastní popravčí četou Britů za vlastizradu.
Na Štědrý den nastávalo i neoficiální příměří, kdy se Němci s Brity nechali vyfotit, vyměňovali si dárky (třeba balíčky cigaret nebo pití) a dokonce si zahráli spolu i fotbal. O půlnoci ale vše začínalo znovu. Palba z děl, dobývání a zabíjení.
Jen zízrakem se v roce 1919 vrátil Rob zpátky domů, kde jej matka přivítala s pláčem a horlivým objetím.
———————————
Tento příběh mě velice zaujal, žasla jsem nad tím, jaká nehorázná privilegia mají ostatní – generálové apod. Stěžují si na vybrané kousky z velký táců s teplým jídlem a přicházejí se občas „podívat jak si vedou“ s naleštěnými botami. Poté, co o kus dál vybuchne bomba si nespokojeně pod vousy vrčí, že kdyby věděli, že Němci se zachovají takto, vzal by si jiné boty.
Neměli žádný pojem o tom, jaké je to pro vojáky: být neustále v pozoru, rychlí, opatrní, obezřetní a cestou míjet kusy těla svých přátel.
*
Na konci knihy byla opět časová osa včetně fotografií a mapy vytištěných na posledních stránkách.
____________________________________________
Znáte tuto edici Můj příběh? Která kniha vás poznamenala asi nejvíc?
Lola-J
3 Responses