Zdravím!
Odkazuji na jeden z předešlých článků, kde jsem vám popisovala průběh setkání s lidmi Terezínské iniciativy
a lidmi, kteří přežili koncentrační tábory.
Dnes vám povím další příběhy lidí (z židovských rodin), kteří přežili:
Další žena zase vypráví, že do koncentračního tábora byla exportována se svou rodinou a do kufříku se nebraly žádné panenky a hračky, ale nejnutnější věci.
V koncentračním táboře samozřejmě učení nepřipadalo v úvahu, a tak i v Terezíně někteří strávili zhruba 4 roky – bez vzdělání. A teď upřímně, i když mnohým leze škola na nervy, na drouhou stranu – co by bez ní dělali?
Těm lidem po návratu se nedostávalo de facto ničeho.
Ta žena se tedy po letech vrátila do domu, kde dřív bydlela a odkud byla s rodinou odvezena. Z jejího domu vyšel nějaký bručivý muž a škvírou viděla, že jejich nábytek je na místě. Bylo mu jedno, kdo ona vlastně je a v jakém domě žije, zabouchl jí dveře před nosem.
Jen stará sousedka jí vrátila nějaký prsten, který u ní kdysi se svou matkou nechaly, ale ta žena (tehdy jí bylo asi 16 let) neměla kde bydlet a jak se uživit.
Bez základního vzdělání, bez prostředků k žití.
A myslím, že to byly dva roky, jak říkala, strávila na ulici.
Jiná žena se zase do koncentračního tábora dostala se svou babičkou, která ji ve volných chvílích, nebo když měla službu na chodbě, aby hlídala pořádek, učila alespoň nějakým základům.
Měla pak štěstí, že z koncentračního tábora se vrátila se svou matkou. Bratry, sestry a další příbuzné však ztratila.
Hrozná, nepředstavitelná tragédie. Ale ona žije dál a o tom všem nám, mladé generaci, vypráví, aniž by se psychicky zlomila.
Dopisy, básně a zápisky lidí z koncentračního tábora:
Na setkání byl přítomen i muž, který po své matce našel v knihovně svazek listů. Byly to dopisy, básně a zápisky lidí, co nemuseli přežít. Neznal je osobně. Někteří psali beze jména, někteří se jménem…
V těch kraťoulinkatých zápisech lidé popisovali, co museli zažívat každý den.
Nepamatuji si přesně doslova, co tam bylo napsáno, ale něco z toho jsem si zapamatovala celkem jasně.
Například to, že ti lidé se museli třikrát za den dostavit do fronty na „jídlo“.
To „jídlo“ představovala voda se solí či kapkami kávy a ve výjimečných dnech i brambory.
Další muž zase popisuje, jak když měl službu v kuchyni, pojídal co nejvíce česneku, aby svůj organismus pročišťoval.
Dopis prezidenta Václava Klause:
Nebyl to pravda moc dlouhý dopis, ale napsal jej pamětnici Emílii Machálkové, protože na setkání nemohl být osobně.
V dopise děkoval za to, že se o historii stará a že také předává informace mladé generaci.
Toto byla poslední část mé reportáže a článku o setkání s lidmi, kteří přežili holocaust, vyvražďování Židů, koncentrační tábory a nezlomili se.
Lola-J
*poznámka: V nejbližších dnech by měly přibýt nové články, i ty, které se týkají rozhovorů a zajímavostí o Martinu Harichovi a Dominice Myslivcové.
3 Responses