Zdravím,
Emílie Machálková
dnes je tu článek s troškou historie.
Určitě mnozí z vás víte, co je to holocaust. Toto vyvražďování, či „vyhlazování“ přežila menšina těch, co byla zajata.
Naše škola měla možnost vybrat pět (nakonec nás tam šlo osm) žáků s učitelkou dějepisu na setkání s těmi, co přežili.
Toto téma mě vždycky bralo. Vždy jsem lapala po dechu, když jsem slyšela či viděla záběry v dokumentárních pořadech z koncentračních táborů. Nepředstavitelné zlo. Pro nic za nic. Na naší osamocené kouli zaplněnou lidmi padlo
takové zlo. O to víc jsem chtěla vidět naživo ty, kteří přežili a z koncentračních táborů se dostali.
V Brně se pořádalo toto setkání již devátým rokem a přítomni byli lidé za židovské obce, Emílie Machálková – pamětnice (k závěru přečetla dopis našeho prezidenta České republiky, Václava Klause), lidé z Terezínské iniciativy a samozřejmě lidé, kteří přežili.
Konkrétně tam dorazili ti, co byli vězněni a odvlečeni do Terezína.
Zaujal mě první příběh ženy, která se odtud dostala. Tak tedy:
Byla to malá dívka. Žila v Kutné Hoře a velkou část příbuzenstva měla v Brně (tetu Grétu, strýce…). Byli to Židé, a tak v roce 1941 byli exportováni do Terezína. Později byla i ona se svou rodinou (31. března 1942) exportována do Terezína.
Do Terezína putovali s kufříky, které obsahovaly pouze nejnutnější věci. V Terezíně té dívce bylo řečeno, že může být i se svými vrstevnicemi v DÍVČÍM DOMĚ. Tam tedy trávila dny. Poté v roce 43 byla s rodinou a dalšími Židy převezena do Osvětimi (další koncentrační tábor).
Popisovala, že se odtud dostala úplnou náhodou. Někdo spletl její datum narození a v té době jí bylo 15 let, jenže díky tomu byla úředně o 4 roky starší.
A skončila by v plynové komoře jako mnozí další, kdyby nespadala do kategorie 16-44 let pro práci. Celá její rodina bohužel nepřežila.
Tato žena se ale zachránila. A posléze zjistila, že se zachránila i její sestřenice, ale ta odjela do Izraele.
Upřímně? Chce se mi brečet. A na tom setkání jsem s těží potlačovala slzy. Nepředstavitelný, nespravedlivý osud.
Za co?
Za nic. Pouze národnost. Židé. To je proti lidskosti, jak několikrát na setkání zaznělo. Plně s tím souhlasím. Vždyť tohle nedělá ani zvěř. Natož lidi! To je nehorázná nespravedlnost. Krev se ve mně jen vaří.
Nedokážu to pochopit! Jak se to mohlo stát! Proč se tak stalo, proč naše zeleno-modrá koule a obyvatelé na ní museli tak trpět?
Jsem moc vděčná a díky Bohu, že jsme se mohli narodit v této době. Dobré „znamení“ je, že jsme se vůbec narodili, takže ať byli naši předkové kdokoliv, my tu jsme a bez nich bychom tu nebyli.
Opět se vrátím ale k tomu setkání.
Obdivuji je! Ony také přežily. I přes tak nespravedlivé hluboké šrámy na duši se dokázali zase postavit na nohy. Finančně se nějakým způsobem zajistit. Duševně se nezhroutili a dnes tu před námi – mladou generací – stojí, aby nám vyprávěli o hrůzách, které v našem věku a ještě mladší museli prožívat. Dnes po sedmdesáti letech tu stojí a připomínají nám, že na historii bychom neměli zapomenout. Kvůli všem.
Buďme lidé!
„Nikdy se nesmí opakovat podobné nelidskosti,“
řekli a my všichni, ty stovky očí na setkání, jsme projevili svůj souhlas bouřlivým potleskem.
Další příběhy, psaní lidí z koncentračního tábora a dopis Václava Klause budou někdy v dalším článku.
Lola-J
5 Responses