Rozhovor s V.: Nikdy nechci být známá jako LadyVanilka!

Zdravím!)
Mám tu další rozhovor. S blogerkou V. o blogaření, názorech a radách.
Jak jste to měli se svými blogy vy? Taky jste měli podobný vývoj? A co dívčí weby?
No a sláva? Shodujete se s názory blogerky V.? Přečtěte si rozhovor!


1)Ahoj! Tak já už vím, že my-speciallife.blog.cz není tvůj první
blog. O čem byly předchozí a kolik jich bylo?
Ahoj, bylo jich hodně, nedovedu to ani už spočítat. Nejdříve to byly
blogy o všem, poté grafické a teď hlavně autorské/dívčí.

2) Proč sis blog zakládala prvně?

Je to vtipné, ale z nudy. :D

3) Máš teď s tímto blogem nějaké určité plány?

Ano, určitě mám, chystám psát častěji články, více se zaměřit na
rady pro dívky a nový design.

4) Na tvém blogu je, že je to autorský a dívčí blog. O čem píšeš
nejraději?

Co nejraději to říci nemůžu, ale ráda se poděluji se čtenářkami o
své zážitky a ráda píši články ohledně módy.

5) Chtěla by jsi mít slavný blog?

No, chtěla bych být „známá“ jako Beatris Morgen. Nikdy bych nechtěla být známá jako
LadyVanilka.

*poznámka: s Beatris Morgen můžeš najít rozhovor i na mém blogu!

6) Co patří ještě mezi tvé koníčky kromě blogování?

Dramaťák, čtení, aerobik, chzení ven, malování…

7) A chtěla bys některý z těchto koníčků potom proměnit v
profesionální činnost, nebo máš jiné sny?

Možná ten dramaťák, ale nevím. Jinak bych se ráda věnovala stylingu
modelek.

8) Co myslíš, jak dlouho budeš blogovat?

Asi tak maximálně do 16 let.

9) Kterým mottem se v životě řídíš a co bys doporučila nadšeným
blogerkám, které chtějí mít dobrý blog?
Mám více mott, třeba Nikdy neříkej nikdy nebo Nikdy nevíš kdy bude konec, tak prožij každou minutu naplno (je to upravené, po mém).
Blogerkám bych vzkázala, ať jsou originální, jinak nebudou dobré
blogerky a taky ať nezoufají, když mají malou návštěvnost, protože
to se stává(stávalo) všem.

Díky za rozhovor! :)
Lola-J

Rozhovor s Kiki: Blog mám pro své příběhy!

Zdravím!
Další rozhovor je tu!
Dnes je s blogerkou, která bloguje skutečně ráda – píše totiž své úžasné příběhy.
Chceš vědět, čeho se můžeš dočkat, o čem si počíst a co můžeš ještě všechno najít na jejím blogu?
Čti rozhovor! :)


1) Ahoj. Koukám, že tvůj blog (kiki-pripehy.blog.cz) je celkem mladý. Je to tvůj
první blog?
Ahoj. Ne není to můj první blog. Dříve jsem měla jiné, ale tam jsem přestala chodit.

2) Co je jeho „cílem“?
Jeho cílem je, podělit se s ostatními o příběhy, které mě napadnou. A také se s nimi podělit o knížku Tornádo lásky, kterou píšu.

3) Co tě vedlo úplně ze začátku k založení blogu?
Právě to, abych se s ostatními mohla podělit o svou knížku a příbězích.

4) Píšeš pěkné příběhy… jaký je tvůj celoživotní sen?
Děkuju. Chtěla bych se stát buď herečkou nebo masérkou. To mi jde ze všeho nejvíc.

5) Takže blogaření spojuješ celkem snadno, ne? Neleze ti to do školy?
Do školy ani ne. Já píšu ve volném čase takže v pohodě.

6) V jakém případě si řekneš: „Tak tenhle blog je vydařený!“?
Pokud myslíš můj, tak když mi ho kamarádky chválí :D
Ale vím i o mnohem hezčích blogách a tvůj není vyjímkou.

7) Děkuju! :D :)) Co v roce 2012 hodláš ve svém blogu změnit nebo vylepšit? Nebo zatím chceš
zůstat u toho, na co jsi zvyklá a vrhání se do něčeho nového chceš nechat na
později?
Tak vylepšit: určitě psát více a delší příběhy a dodělat knihu Tornádo lásky.
A taky přidávat jiné věci.

8) Co bys radila blogerům obecně ve světě blogaření?
Jen aby se řídili vlastním snem, jak by chtěli mít blog vytvořený a jak by si ho chtěli vést.




Děkuji za rozhovor!


*článek byl přednastaven. Pravděpodobně bude většina článků do května přednastavených*
Lola-J

Silikonová „svoboda“

Zdravím… a prosím, nelekejte se nadpisu.

9. LEDNA JSEM SE ROZLOUČILA S ROVNÁTKY!!!

Rok a tři měsíce jsem na tu chvíli čekala. Na to, až začnu vdechovat tu havěť přímo nosem i pusou a začnu se dusit na zubařském křesle.
Konečně jsem přešla tu zrádnou silnici plnou aut a dohrabala se na adresu, kam chodím téměř měsíc co měsíc na kontrolu, vyměňování drátků a tak dále.
Měla se platit poslední částka. (Tu šel se mnou zaplatit táta.)
Bylo to ráno a on spěchal: „No já bych vám to zaplatil už rovnou teď, protože spěchám…“
„No ale co když to nesundáme?“ Rozkašlala jsem se, jak kdybych vdechla mouchu a vytřeštila na tu paní oči. Nebyla jsem schopna slova. Jak to myslí – NESUNDÁME?!!!
Na to se zeptal i táta, ale někomu zrovna zazvonil mobil a ona ten důvod nějak tiše zkomolila (měla jsem stát blíž!). Za námi už ale stáli další lidi. Táta to „risknul“ (zaplatil) a pak odešel.
Sedla jsem na židli a modlila se, aby mi to z těch zubů sundali.
A tímto jsem strávila asi dvacet minut, až konečně vyvolali mé jméno.
Zvedla jsem se a přišla. Posadila jsem se na zubařské křeslo a jen tak tak jsem vnímala otázku zubaře: „Tak co, jdem to dneska sundat?“
„No jasně!“ vyhrkla jsem a zazubila jsem se na něj.
Uklidňovala jsem se, že když se zeptal, tak to znamená, že to dnes určitě sundáme. Seběhlo se to nějak všechno rychle, aniž bych si stačila něco upřesnit a už jsem měla kolem krku „bryndák“, osvětlena ostrým bílým světlem a v puse odsávačku slin a… té hnusné věci, co přišla později.
Nejdříve vzal kleštičky a přestříhal tam nějaké drátky. (To, že mě v tu chvíli ty zuby bolely jak prase, jsem NEdoslova překousla – pusu jsem zavřít holt nemohla.)
A pak vzal to štíhlé malé monstrum, kterým měl odstranit lepidlo (a tudíž rovnátka) z mých zubů.
….A začalo peklo.
Bez jakéhokoliv upozornění to nenápadné monstrum spustil a ono to začalo „odstraňovat lepidlo“. Můj dýchací reflex potřeboval logicky vzduch, ale vdechovala jsem podivnou havěť (kterou jsem ani nestihla rozeznat, protože mi lítala i do očí), co smrděla po spálených pneumatikách. Do toho všeho, když jsem už začínala asi přicházet na způsob, jak bych měla dýchat, mě ta „odsávačka“ začala v puse řezat. Zubař měl samozřejmě ruce v mé puse a já se k té odsávačce nemohla dostat. Zapomněla jsem, že bych si měla hlídat, jak dýchám a začala jsem se dusit.
Teď se směju, když si představím, jak ta situace musela asi vypadat, ale tenkrát mi to moc vtipný nepřišlo (teda možná jo, asi na jednu desetinu sekundy).
A nemohla jsem pochopitelně ani mluvit. Zubaři konečně došlo, že něco není asi tak úplně v pořádku a já se pořádně nadechla. Mohl mě aspoň upozornit, na tuto zákeřnost…
ňekl mi, že s tou „odsávačkou“ můžu pohybovat a držet ji, ale jenom v určité části.
Zavřela jsem oči, začala jsem správně vdechovat vzduch pěkně do plic a regulovala si tou odsávačkou. Už se to pak nezdálo ani tak dlouhé a prostě jsem to úspěšně přečkala, a když jsem otevřela oči, mával mi před nima mými rovnátky. Hodil je do pytlíku a řekl mi, že jsou moje, ať si je pak vezmu domů. Dobrousil mi pak některá zubiska na pravé straně a dokonale to zapadalo.
Poté následovaly nezajímavé otisky mých čelistí.
V poledne jsem musela přijít znovu. Z laboratoře přinesli ještě takové průhledné násadky udělané přesně podle tvaru mých zubů.
Některé holky, co to měly o něco dřív za sebou než já, říkaly, že jim pak zuby natřeli nějakým lesklým povlakem a určitou dobu nesměly jíst ani pít…
Já si myslela, že i když budu mít ty náasadky na zuby, bude to taky URČITOU DOBU (cca jeden den….) ale musím to nosit víc než týden – 24 hodin denně s výjimkami jídla a pití.
Je to něco, jako běžná sundávací rovnátka, ale tady toto je přesná kopie mých „nových“ zubů, která mi je pokrývá.
Je to šíleně nepříjemný. A ze začátku jsem s tím slušně šišlala (asi hodinu) :D ale pak jsem se rozmluvila ;)
No a ve středu musím přijít znovu…
ukázat svoje zuby za silikonovým plotem.
Takže za týden řeknu

VideoREPORTÁŽ z focení (Fashion Days)

Zdravím,
mám tu video z Krásné, ve kterém jsou záběry z focení. Podívejte se zde:

Tohle video mě trochu rozesmálo… :D :))

Pokud video nejede, podívejte se na něj ZDE, tady pojede. :)

Lola-J
Inline
Inline