Novoroční předmlčení

Občas se zdá, že ten opravdový život každou chvíli začne. Nezdá se vám však, že vždycky je na cestě nějaký problém, jedna nedořešená otázka, jedna rozdělaná věc, kterou musíte nejdřív dokončit? A pokud jste k sobě upřímní, zjistíte, že tyto věci neberou konce. Je to ale špatně, že tu jsou? To bych netvrdila. Je to fakt, to je život.

Vždycky tu bude něco, díky čemu můžeme pochopit, že hledat tu správnou cestu a na něco čekat prostě nemá smysl. Možná někdy zbytečně hledáme nějakou cestu a neužíváme si tu, na které právě jsme. Když si přestáváme vážit jednotlivých momentů, začínáme čekat. Čekat na to, až dokončíme školu, až shodíme těch pár kilo, až si najdeme práci, až se s někým uvidíme, až bude vhodná příležitost, až budeme mít děti, až začne léto nebo zima. Čekáme na další pátek nebo na Nový rok… Štěstí je cesta a ne osud. I to je o postoji.

lolajukelson, lola-j, christmas lights, magical city, prague, winter portrait, photography trick, lightschain, pavlenki hat, wool, czech blogger, česká blogerka
Mrkněte na instagram na více fotek.

Kolikrát si sami na něco stěžujeme nebo slyšíme, jak to dělají jiní. A v mnohých případech skutečně nemůžeme danou situaci změnit. Ale zatím jsem nenarazila na to, aby mi někdo nedal za pravdu, že může změnit svůj postoj k oné situaci. To se dá aplikovat na cokoliv, co právě děláte. Na vaši práci, školu, vztahy s lidmi a tak dále.

Abyste to skutečně dokázali, musíte víc žít v přítomnosti. Pravda totiž je, že nejlepší chvíle na to, abyste se cítili být šťastní, neexistuje. Když ne teď, tak kdy?

Řekla bych, že je to velmi příhodné téma, když jsem ještě na sklonku roku stihla po drobné odmlce přidat další článek na blog. :-) O poznatky z pár zajímavých cest, studijního, pracovního a sociálního kolotoče se s vámi zřejmě stihnu podělit až v dalším roce. Teď jsem jen cítila potřebu se rychle vypsat v souvislosti s šílenstvím kolem konce roku. Jsem z jedné strany zahlcená posedlostí těch, kteří čekají od dalšího dne zázračné změny a z druhé strany cítím, že na mě dopadla kapka melancholie.

Jak vypadá kapka melancholie:
Koukám na všechny a všechno kolem a tiše přemýšlím. O svých sourozencích a rodičích. O zdraví, které je křehké. O tajemstvích, která zanechávají hořkou pachuť. O momentech, které mě ovlivnily. O lidech, které jsem poznala. O věcech, které bych ze sebe ráda vylila v mnohem konkrétnější formě. O jednom velmi dlouhém e-mailu, na který se zdráhám odpovědět. O 82leté osamocené babičce Zdeňce z jednoho pražského domova pro seniory, kterou jsem poznala díky své kamarádce. O svých kamarádech, kteří jsou daleko. O samotě. O vděčnosti. O radosti. O únavě. O kreativitě…

Abych vás uvedla do obrazu, popíjím právě čaj (co jiného), zleva na mě skrz okenní tabule blikají světélka města, zprava pozoruji část rodiny, jak posedává u krbu. Já sedím někde uprostřed, kde jsem si ukradla kousek ticha a samoty. Prodírám se ve své hlavě týdny a měsíci zpátky (což moc často v takovém měřítku nedělám) a docházím stále ke stejné otázce. Proč na něco pořád čekáme?

Já sama vím, že nemůžu vystát, když někdo jen mluví o tom, co chce/potřebuje udělat. S jistotou (a trochou skromnosti v úsměvu, který se mi teď s povzdechem objevil na rtech) můžu prohlásit, že to občas ženu do opačného extrému, kdy spíš méně mluvím a okamžitě na to šlápnu. V jistém ohledu je to taky problém. Uzavírám se tak, nechávám se pohltit neustálými myšlenkami na budoucnost a beru spoustu věcí někdy trochu vážněji, než bych zrovna musela. Takto jasně jsem to uviděla až nedávno. Ale to je na jiný článek.:-)

Někdo se bojí, co další rok přinese. Vždyť je to umělá obava. Další den se dramaticky nezmění, pokud se sami nerozhodneme udělat něco konkrétního jinak. Nezmění se, pokud nebudeme zkoušet, riskovat… Což neznamená ztrácet hlavu a kontrolu nad svým životem, ale naopak plně přijímat zodpovědnost za svá rozhodnutí a být si jimi jisti.

Vždycky si stihnete vyslechnout, jak se co musí a má. A to, že zbytečně věříte v to, že možné je i nemožné. Proto riskujme, dokud můžeme. Zkoušejme, ptejme se, mluvme. Otevírejme se. Věřme svým pocitům. A buďme tu pro druhé. Pak skutečně budeme mít alespoň šanci dosáhnout něčeho, co je podle ostatních nemožné.

Takže místo novoročních předsevzetí zakončím těmito myšlenkami poslední článek v tomto roce a přeji vám, abyste na konci dalšího roku na něj vzpomínali s úsměvem. Hlavně ve zdraví a s blízkými. :-)

(Pokračování textu…)

Dort z prachu

„Mám chuť tebou zatřást a křičet: ‚Prober se!‘,“ kouká na mě nevěřícně Dasha, zatímco se mi po obličeji valí drobné potůčky. Překvapeně jsem vzhlédla.

Přinutilo mě to se usmát. Jak je to vtipné. Jak rychle zapomeneme na fakt, že nikdy nejdeme jen po rovince anebo nahoru. Nezáleží, kolikrát jsem se o tom už přesvědčila. Vždycky mě to tak nějak dokáže zase udivit. Tisíc malých věcí, které v jednu chvíli ozdobí obvykle ještě nějaká zářivá třešnička na dortu. A je to, jste tam znovu. Otáčíte se kolem dokola, začínáte mít pocit, že nevidíte jasně, začnete pochybovat i o věcech, kterým jste celou dobu věřili.
Přitom v hloubi duše slyšíte ozvěnu skomírajícího hlásku, který šeptá. Šeptá, ať vydržíte. Říká, že i tentokrát to má svůj důvod. A jako vždycky – bude vám to nakonec dávat smysl. Připomíná mi, ať hledám způsoby, jak pozitivně využít negativního.

lola-j, lolajukelson, czech blogger, česká blogerka, b w photo, black and white, grey, self portrait, phototest, long blonde hair, twist, dramatic atm

Druhá vlna údivu přišla s tím, jak vás vnímají ostatní. Mé obočí muselo vylétnout do výšin dosud nepoznaných, když jsem slyšela: „Co by tě přece mohlo tak trápit? Všechno vypadá over all skvěle, děláš, co chceš, máš úžasné lidi kolem, …“ Ano, jsem za to vděčná, ale v těchhle obrázcích o lidech buďme opatrní. Vždyť mi sami jistě dáte za pravdu, že ne vždy je to, co se ostatním na vás jeví jako zřejmé, mluví jasně o vašich prioritách, aktuálním psychickém rozpoložení, vztazích s blízkými a podobně. Čekala jsem, že je to jasná věc. U každého z nás. Troufnu si říct, že u drtivé většiny lidí, které znáte, nemůžete mít ani ponětí, co se v jejich životě doopravdy odehrává a co jim skutečně nejvíc leží na srdci.

(Pokračování textu…)

Jak se starám o dlouhé vlasy? | Léto 2018

Poslední dobou se mi nasbíralo několik zpráv a komentářů na téma vlasy, a proto jsem sepsala tenhle post, který by na mnohé z nich dokázal odpovědět. Přiblížím tu, jaký typ vlasů mám, čím si denně (ne)procházejí a jak teď právě vypadá má péče o ně. Pohodlně se usaďte, čeká nás dloouhý šťavnatý post.
Long hair, long talk!

lola-j, péče o dlouhé blond vlasy, česká blogerka, czech blogger, profesionální vlasová kosmetika, recenze, tipy a triky, přirozená blond, schwarzkopf professional, bonacure, loreal hair stylista, caviar hairspray, klorane sun protection oil for hair, lolajukelson

Hned na začátek chci zdůraznit, že tento článek nepíšu z pozice profesionála, který radí, jak na to, ale čistě za sebe, subjektivně, podle toho, jaké mám vlastní zkušenosti, dojmy, osvědčené postupy. Další věc, mám zcela přírodní blond vlasy, které jsem nikdy nebarvila a s otázkou zachování barvy nebo poškození vlasů barvou jsem nikdy neměla zkušenost. To, čím se v péči o vlasy nejvíc v danou chvíli zabývám, je:

  • absence objemu
  • rychle mastící se kořínky vlasů
  • místy roztřepené konečky

Co s tím? Které přípravky vyhledávám?
Je to taky díky délce, že jsou mé vlasy trochu „těžší“, což brání tomu, aby byly už od kořínků „nadýchané“ (i po vyfénování mi zase rychle slehnou). Takže bych se mohla koukat jen po něčem, co podpoří objem vlasů a šmitec, že? Jenže tím, že se mi vlasy rychleji mastí a umývám je každý den, chci v rámci předchozího kritéria používat co „nejlehčí“ šampony, které mé vlasy zbytečně nezatíží. A jak jsem se zmínila, vlasy i tepelně upravuji. Ve většině případů vlasy po sprše nefénuju a nechávám je přirozeně uschnout, protože jim dávám pak ještě zabrat skoro každé ráno žehličkou. Nebo drdoly. Což znamená, že vlas je v nějakém nepřirozeném stavu, vystavovaný změně teplot, může se polámat, roztřepit atd. Proto používám i kondicionér (někdy masku) a olejíček na konečky, aby vlasy zůstaly stále silné a zdravé. A tady už něco k produktům, které teď v létě používám.

(Pokračování textu…)

Malá skrytá tajemství

lola-j, článek na zamyšlení, cannes, večeře, outfit, malé černé, black dress

Je právě večer, sedím uprostřed pokoje, zatímco mi schnou vlasy, ujídám nudle z krabičky a přemítám. Mám za sebou dost naplněný den. Ale taky něčím kapku zvláštní. Zrovna jsem chtěla pokračovat v rozečtené knížce, na kterou jsem se tak těšila, protože mi ty pohodové chvilky, kdy bych zběsile večer něco nedoháněla, už několik dlouhých měsíců scházely. Ale nějak se nemůžu soustředit.

Dnes k večeru jsem skočila na něco malého a viděla se po delší době s člověkem, který mě vlastně nevědomky donutil nad několika věcmi více zapřemýšlet. Konverzace z tohoto večera ve mně znovu otevřela některé otázky, které jsem pro sebe z nějakého důvodu kdysi zahrabala dost hluboko na to, abych na ně nedosáhla ani v návalu sebevětší euforie.

Jedna z těch největších je o mých vlastních snech. V jeden moment jsem na jednu takovou otázku odpověděla dost jinak, než jak bych zpětně možná chtěla, protože to je taková rychlá „zaplácávací“ odpověď, po které většinou nenásledují žádné otázky. Kterou automaticky vytáhnete, když máte pocit, že není právě čas a prostor na pokusy o co nejjednodušší vysvětlení vašeho záměru a postupu, aby to vše dohromady dávalo hned smysl a vy se sami do toho všeho nezamotali a neznejistěli. Nebo alespoň vy máte pocit, že to těm druhým nemusí dávat smysl. Možná to tak vnímáte jen vy. Možná se zbytečně bojíte něčeho, co neexistuje. Co žije jen a pouze ve vaší hlavě.

Jsem tak nějak zvyklá, že když něco chci, prostě se soustředím a je to jakási moje „exkluzivní část“, do které minimálně v prvních fázích nikdy nikoho nepouštím. Vždycky, když se k některé z těchto věcí stáčel rozhovor, přišla „zaplácávačka“, která skutečně částečně zahrnovala to, co může být dílem mé představy jako celku a šlo se dál. Já spokojeně potichoučku dělala na tom, co jsem potřebovala a nerušeně za tím šla. A i když nejsem ve všech jiných ohledech zastáncem modelu „starých zajetých kolejí“ – že když něco funguje, tak proč to přece měnit – tohle je pro mě z nějakého důvodu nejspíš zcela odlišná záležitost. Nebo byla?

Bojíme se jen občas snít nahlas? Proč?

Krásné sny všem sovám.

(Pokračování textu…)