„Blog oproti Blogspotu: Krásná.cz a AK!“ píše v rozhovoru blogerka Jackeline

Zdravím! :) Po dlouhé době jdeme opět šířit názory a přání blogerů! :)
Čtěte, pište, navštěvujte)

1) Ahoj! Tvůj název blogu (jk-photo.blog.cz) automaticky přinutí člověka hledat na tvém blogu fotografie. Jaké bylo jeho původní zaměření a jaké je teď?
Ahoj. Původní zaměření bylo právě na fotky, protože mě focení začalo hodně bavit a baví do teď rozhodla jsem si založit foto blog. Časem se zaměření trochu pozměnilo spíš na módní blog, ale fotky pořát přidávám. Teď mám na blogu jak fotky tak módu.
2) Vím, že Jackeline Taylor není tvé pravé jméno – jak jsi k tomuto zajímavému pseudonymu došla? :)
Jackeline vymyslela moje kamarádka ani nevím jak jí to napadlo a Taylor protože miluju Taylora Lautnera :D.

3) Jako autorka mnohých fotografií, jak se díváš na kopírování obrázků a fotek?
Samozřejmě mi to vadí, ale je jasné že né každý rád fotí, nebo nemá na focení vybavení a ke článku fotografie potřebuje tak si nějaké najde, v tom případě je ale nutné uvést zdroj, potom mi to nevadí, je to vlastně i reklama, ale když někdo dá fotku beze zdroje a ještě píše že je jeho tak to vadí.
4) Máš blog i na Blogspot.com. Který z těch blogů ti vyhovuje více a proč?
Těžko říct, na blogspotu se mi líbí větší volnost v desingu. Na blogu jsou zase výhody jako Krásná.cz, autorský klub atp. Oba mi vyhovují.
5) Pro koho je podle tebe vhodný Blogspot.com?
Asi pro každého, hlavně pro toho kdo chce být víc v kontaktu s cizinci.
6) Máš nějaké plány s blogem?
Chtěla bych být na krásná.cz, už tam mám nějaké články.
7) Co tě takhle normálně povzbudí v životě?
Nejvíc mě povzbudí asi úspěch, když se mi něco povede, nebo myšlenka na úspěch v tom v čem povzbudit potřebuju.
Doufám, že se ti v blogování bude dařit i nadále a třeba i pro Krásnou budeš psát. Hlavní je, že Blog.cz i Blogspot.com bude mít jednu takovou blogerku, jako jsi ty! :)
Děkuji za rozhovor)
Lola-J

Přežili Terezín a vyvražďování…2. část

Zdravím!
Odkazuji na jeden z předešlých článků, kde jsem vám popisovala průběh setkání s lidmi Terezínské iniciativy
a lidmi, kteří přežili koncentrační tábory.

Dnes vám povím další příběhy lidí (z židovských rodin), kteří přežili:
Další žena zase vypráví, že do koncentračního tábora byla exportována se svou rodinou a do kufříku se nebraly žádné panenky a hračky, ale nejnutnější věci.
V koncentračním táboře samozřejmě učení nepřipadalo v úvahu, a tak i v Terezíně někteří strávili zhruba 4 roky – bez vzdělání. A teď upřímně, i když mnohým leze škola na nervy, na drouhou stranu – co by bez ní dělali?
Těm lidem po návratu se nedostávalo de facto ničeho.
Ta žena se tedy po letech vrátila do domu, kde dřív bydlela a odkud byla s rodinou odvezena. Z jejího domu vyšel nějaký bručivý muž a škvírou viděla, že jejich nábytek je na místě. Bylo mu jedno, kdo ona vlastně je a v jakém domě žije, zabouchl jí dveře před nosem.
Jen stará sousedka jí vrátila nějaký prsten, který u ní kdysi se svou matkou nechaly, ale ta žena (tehdy jí bylo asi 16 let) neměla kde bydlet a jak se uživit.
Bez základního vzdělání, bez prostředků k žití.
A myslím, že to byly dva roky, jak říkala, strávila na ulici.
Jiná žena se zase do koncentračního tábora dostala se svou babičkou, která ji ve volných chvílích, nebo když měla službu na chodbě, aby hlídala pořádek, učila alespoň nějakým základům.
Měla pak štěstí, že z koncentračního tábora se vrátila se svou matkou. Bratry, sestry a další příbuzné však ztratila.
Hrozná, nepředstavitelná tragédie. Ale ona žije dál a o tom všem nám, mladé generaci, vypráví, aniž by se psychicky zlomila.
Dopisy, básně a zápisky lidí z koncentračního tábora:
Na setkání byl přítomen i muž, který po své matce našel v knihovně svazek listů. Byly to dopisy, básně a zápisky lidí, co nemuseli přežít. Neznal je osobně. Někteří psali beze jména, někteří se jménem…
V těch kraťoulinkatých zápisech lidé popisovali, co museli zažívat každý den.
Nepamatuji si přesně doslova, co tam bylo napsáno, ale něco z toho jsem si zapamatovala celkem jasně.
Například to, že ti lidé se museli třikrát za den dostavit do fronty na „jídlo“.
To „jídlo“ představovala voda se solí či kapkami kávy a ve výjimečných dnech i brambory.
Další muž zase popisuje, jak když měl službu v kuchyni, pojídal co nejvíce česneku, aby svůj organismus pročišťoval.
Dopis prezidenta Václava Klause:
 
Nebyl to pravda moc dlouhý dopis, ale napsal jej pamětnici Emílii Machálkové, protože na setkání nemohl být osobně.
V dopise děkoval za to, že se o historii stará a že také předává informace mladé generaci.
Toto byla poslední část mé reportáže a článku o setkání s lidmi, kteří přežili holocaust, vyvražďování Židů, koncentrační tábory a nezlomili se.
Lola-J
 
 
*poznámka: V nejbližších dnech by měly přibýt nové články, i ty, které se týkají rozhovorů a zajímavostí o Martinu Harichovi a Dominice Myslivcové.

Martin Harich i Dominika Myslivcová prozradili exkluzivně Lole-J!

DALŠÍ FOTKY NALEZNETE NA FACEBOOKU! :)


Zdravím!


Včera (28.1.2012) jsem se zúčastnila narozeninové party Krásné.cz.
Pozvaná jsem byla já, mé „kolegyně“ – dorazily blogerky Wendy Vill Felton, Annette Krubner, Kirsten Axe, PJ,
dále Dominika Myslivcová, Martin Harich, Jan Bendig, Láďa Ondřej a další…
O tom, jak tato bombastická party přesněji probíhala, napíšu v nejbližších dnech.

Mám pro vás ale tučné bomby!

Ne, nehodlám vám nabízet vysokokalorické koktejly ani nic podobného.
Na party jsem byla domluvená s Domčou Myslivcovou, že s ní udělám rozhovor i fotky apod.
Takže průběh toho všeho vám zatím nepopíšu, jak jsem řekla, ale podrobněji bych mohla popsat rozhovor.
S Domčou jsme došly k logu Krásné.cz a začaly natáčet rozhovor.
Ptala jsem se na spoustu otázek z různých tematických okruhů, kde vám Dominika bude radit.
Domča je milá, sympatická dívka, která se života nebojí, čehož si na lidech cením.
Na otázky odpovídala živě a ke článkům z různých témat přidám její rady i tipy, abyste se mohly inspirovat. :)
Blížily jsme se ke konci rozhovoru a byl čas na upravený dotaz blogerky.
Zeptala jsem se, jestli někdy přemýšlela o hudbě a jakou píseň má nejraději…
Dominika Myslivcová mi ve videu potvrzuje, že o zpěvu už přemýšlela.

Následující den má prý namířeno do nahrávacího studia!

(Tedy 29.1., což je dnes. Jde tam prý poprvé v životě a Lola-J to věděla první! Takže držíme palce!!)

V průběhu večera, když jsme se potkaly, jsme ještě prohodily pár vět, byla jsem zase s blogerkami. Ale to popíšu opravdu později! :)
Blíže k deseti hodinám jsme na party z blogerek zůstaly s Wendy samy. Seděly jsme tedy u stolku s Martinem Harichem, Domčou Myslivcovou a dvěma čtenářkami Krásné.cz.
Najednou jsem se z ničeho nic rozhodla

vyzpovídat Martina Haricha!

Opět se to natáčelo na video a Martin Harich potvrdil, že se hodlá hudbě věnovat defakto po zbytek život.
Vyptala jsem se ho i na holky…
a pak přišla

DALŠÍ tučná bomba!

Z Martina Haricha vypadla vskutku překvapivá informace. Okamžitě jsem zpozorněla, zapnula kameru a podrobněji se na tu věc poptala.
Zatím vám neřeknu, co přesně to bylo, ale

Martin Harich mi řekl, že to vím úplně první!


Brzy přetáhnu videa na počítač, upravím a zveřejním. Sledujte, ať neprošvihnete!!!
Pak jsem se poptala i samotných čtenářek na kameru.
Znovu jsem otázkami adresovala Domču Myslivcovou ohledně Krásné a názorů…
a i z ní vypadla

TňETÍ TUČNÁ BOMBA za jeden večer!

Tu se nedozvíte ani ve videu, protože jsem Dominice slíbila, že video s tím tajemstvím zveřejním těsně před tím, nebo někdy v té době, kdy už to bude stoprocentní.
Všichni jsme si krásně popovídali.
S Wendy jsem si aji rozuměla. Je to příjemná, sympatická holka.
Napadlo ji, že by mohla udělat taky rozhovor. Ten zveřejní ona, takže i její web sledujte!! :))
Děcka, ani nevíte, jak jsem ráda, že se to tak všechno povedlo.
Že mám pro vás rozhovory a že já sama jsem poznala nový lidi.
Hodně mi to pomohlo pročistit hlavu po pár nepříjemnostech a stresu v začátku ledna.
Jinak vám přeji dopředu příjemné čtení a spoustu zábavy! :)
Lola-J

Přežili Terezín – 1. část

Zdravím,
Emílie Machálková

dnes je tu článek s troškou historie.
Určitě mnozí z vás víte, co je to holocaust. Toto vyvražďování, či „vyhlazování“ přežila menšina těch, co byla zajata.
Naše škola měla možnost vybrat pět (nakonec nás tam šlo osm) žáků s učitelkou dějepisu na setkání s těmi, co přežili.
Toto téma mě vždycky bralo. Vždy jsem lapala po dechu, když jsem slyšela či viděla záběry v dokumentárních pořadech z koncentračních táborů. Nepředstavitelné zlo. Pro nic za nic. Na naší osamocené kouli zaplněnou lidmi padlo
takové zlo. O to víc jsem chtěla vidět naživo ty, kteří přežili a z koncentračních táborů se dostali.
V Brně se pořádalo toto setkání již devátým rokem a přítomni byli lidé za židovské obce, Emílie Machálková – pamětnice (k závěru přečetla dopis našeho prezidenta České republiky, Václava Klause), lidé z Terezínské iniciativy a samozřejmě lidé, kteří přežili.
Konkrétně tam dorazili ti, co byli vězněni a odvlečeni do Terezína.
Zaujal mě první příběh ženy, která se odtud dostala. Tak tedy:
Byla to malá dívka. Žila v Kutné Hoře a velkou část příbuzenstva měla v Brně (tetu Grétu, strýce…). Byli to Židé, a tak v roce 1941 byli exportováni do Terezína. Později byla i ona se svou rodinou (31. března 1942) exportována do Terezína.
Do Terezína putovali s kufříky, které obsahovaly pouze nejnutnější věci. V Terezíně té dívce bylo řečeno, že může být i se svými vrstevnicemi v DÍVČÍM DOMĚ. Tam tedy trávila dny. Poté v roce 43 byla s rodinou a dalšími Židy převezena do Osvětimi (další koncentrační tábor).
Popisovala, že se odtud dostala úplnou náhodou. Někdo spletl její datum narození a v té době jí bylo 15 let, jenže díky tomu byla úředně o 4 roky starší.

A skončila by v plynové komoře jako mnozí další, kdyby nespadala do kategorie 16-44 let pro práci. Celá její rodina bohužel nepřežila.

Tato žena se ale zachránila. A posléze zjistila, že se zachránila i její sestřenice, ale ta odjela do Izraele.

Upřímně? Chce se mi brečet. A na tom setkání jsem s těží potlačovala slzy. Nepředstavitelný, nespravedlivý osud.
Za co?
Za nic. Pouze národnost. Židé. To je proti lidskosti, jak několikrát na setkání zaznělo. Plně s tím souhlasím. Vždyť tohle nedělá ani zvěř. Natož lidi! To je nehorázná nespravedlnost. Krev se ve mně jen vaří.
Nedokážu to pochopit! Jak se to mohlo stát! Proč se tak stalo, proč naše zeleno-modrá koule a obyvatelé na ní museli tak trpět?
Jsem moc vděčná a díky Bohu, že jsme se mohli narodit v této době. Dobré „znamení“ je, že jsme se vůbec narodili, takže ať byli naši předkové kdokoliv, my tu jsme a bez nich bychom tu nebyli.
Opět se vrátím ale k tomu setkání.
Obdivuji je! Ony také přežily. I přes tak nespravedlivé hluboké šrámy na duši se dokázali zase postavit na nohy. Finančně se nějakým způsobem zajistit. Duševně se nezhroutili a dnes tu před námi – mladou generací – stojí, aby nám vyprávěli o hrůzách, které v našem věku a ještě mladší museli prožívat. Dnes po sedmdesáti letech tu stojí a připomínají nám, že na historii bychom neměli zapomenout. Kvůli všem.

Buďme lidé!

„Nikdy se nesmí opakovat podobné nelidskosti,“
řekli a my všichni, ty stovky očí na setkání, jsme projevili svůj souhlas bouřlivým potleskem.
Další příběhy, psaní lidí z koncentračního tábora a dopis Václava Klause budou někdy v dalším článku.

Lola-J
Inline
Inline